Právní psaní v citátech českých právniček a právníků

Mar 27

Written By Štěpán Janků

1. O právním psaní a jeho důležitosti

Proč je pro právníky důležité umět dobře psát?

Michaela Bejčková

Zvládnout jazykovou stránku věci ještě zdaleka nestačí k tomu, aby právní autor dosáhl svého cíle. Bez výtečného ovládnutí jazyka však k cíli nedojdete (nebo alespoň ne beze ztrát). Právní argumenty jsou právě těmi myšlenkami, které nehmotně přebývají v našich hlavách, a jazyk je jediný nástroj, který je dokáže z hlavy přenést na papír.
Přemisťovat předměty lze pinzetou i lopatou a obrazně to platí i u myšlenek. Neumíme-li s jazykem pracovat, argumenty se po cestě různě pomačkají a potlučou a ke čtenáři se už dostanou v žalostném stavu. I když jsme tedy věc důkladně právně promysleli, nebude to ve výsledku moc platné – v textu se to neprojeví.
Bejčková. Právnická čeština aneb Jak se vyhnout nejčastějším prohřeškům? Díl 1, 2022

Jaký je vztah mezi obsahem právního textu a jeho formou?

Michaela Bejčková

Myslíte si, že propracovaná úvaha přesvědčí adresáta právního textu už jen silou myšlenky, bez ohledu na formu, jakou ji podáte? Řeknete možná: „Jistě! Vždyť hlavně na podstatě argumentace záleží.“ Nelze sice popřít, že podstata argumentace je významná, ale takovou odpověď bych zhodnotila stejně jako profesor Hrbolek: Ano, dobře... ovšem tak tomu není. Forma právního textu je nesmírně důležitá. Právě ona rozhoduje o tom, zda a nakolik čtenáři porozumí našim myšlenkám a budou s nimi souhlasit.
Bejčková. Právnická čeština aneb Jak se vyhnout nejčastějším prohřeškům, s. 74.

Jací jsou čtenáři právních textů?

Michala Plachká

Děláme chybu v tom, že očekáváme více znalostí pozadí problému, odbornosti, nebo i více času, než náš adresát má. A v důsledku tak jsou naše podání příliš dlouhá a příliš komplikovaná na to, aby byla srozumitelná a přesvědčivá.
Drachovský. Rozhovor: Michala Plachká - O studiích a práci v zahraničí, advokacii a dalších zajímavých tématech (část II.)

Jaký vliv má snaha o lepší právní psaní na naše přemýšlení?

Michaela Bejčková

Přemýšlení o jazyku není žádnou zábavou pro lelkující krasoduchy, ale obohacující intelektuální prací, kterou by právě právníci měli vyhledávat. Zvažujeme-li, co a jak vyjádřit, tříbíme tím současně i svou právní argumentaci. Přemýšlení o formě je tak nutně i promýšlením obsahu. Budeme-li se snažit o jednodušší a přímočarý jazyk, povede nás to i ke stručnější a důraznější právní argumentaci.
Bejčková. Právnická čeština aneb Jak se vyhnout nejčastějším prohřeškům? Díl 1, 2022

Proč je pro právníka důležité číst?

Martin Škop

Ať už budeme právo považovat za řemeslo, vědu nebo umění, všechny tyto pohledy se shodují na jednom – jeho součástí je přesvědčování.

Přesvědčit toho druhého, že věc se stala tak a tak, že právní úprava je zrovna taková, a že tento odstavec ve smlouvě znamená právě tohle. K tomu však právníci mají zdánlivě málo nástrojů – jen slova. Nic víc, ale také nic méně. Slova.

Musí proto umět zacházet s jazykem, provádět – svého druhu – jazykový ilusionismus. A jak tuhle dovednost mohou studenti práva získat? Čtením.

Musí číst — přečíst spoustu textu a to tolik, až budou schopni poznat, co je dobré a co je špatné, a pak číst ještě chvíli, aby to dobré uměli sami napodobit. Musí číst, aby zjistili, co je nového, co tady už bylo a jak nejlépe postupovat, aby slovy vykouzlili před druhou stranou svět, jaký se jim hodí. Bez čtení to nepůjde.

Právník, který nečte, toho mnoho nedosáhne. Nemám pochyby o tom, že mnoho právních textů je nudné a rozvláčné čtení. Tím se nenechte odradit. To, co přečtete, se stane vaší výhodou.
Banner u vstupu do knihovny na brněnské právnické fakultě, 2019

Jak se ostatní dívají na to, jak by měl právník psát?

Propustnost obsahová je bohužel otázkou dosti zanedbávanou. Novověký pohled na právo je technokratický: je to soubor norem a procesů, mezi nimiž má privilegované postavení právě ten proces. Autorita právníka není především osobní, ale odvíjí se od znalosti objektivních procesů a formulek.

Dobrý právník tak vlastně nemusí být dobrý spisovatel či rétor, který strhne davy na fóru tím, že umí složitou kauzu podat srozumitelným způsobem, krásně napsat a přednést.

Bývá to spíše ten, kdo snese nejvíce floskulí (ideálně v latině či nověji v angličtině), natahá do svého textu co nejvíce přejatých textů, judikatury, odborné literatury a celé to sepíše v té správné komplikované dlouhovětné právničině, které nejenom že nerozumí nikdo z vnějšího světa, ale čas to ani ostatní právníci.

Takový právník se stává příslovečným sebeparodujícím doktorem Cvachem, který sice dokáže během návštěvních hodin před příbuznými pacientů exhibovat znalostmi zahraničních medicínských časopisů, avšak ve skutečnosti touto užvaněností zakrývá myšlenkovou prázdnotu a odbornou neschopnost.

Bobek a Šimíček. Předmluva. Jiné právo literární, 2011, s. 3-4

Jako hlavní funkci plní právní jazyk?

Martin Škop

Neznamená to, že [...] jazyk, který má určitou funkci, by nemohl být kultivovaný, dobře čitelný nebo poslouchatelný publikem. To myslím, že se nevylučuje.
Ale nesmíme zapomínat na to, co opravdu chceme říci. Když to bude příliš vyumělkované, no tak nesdělíme ten základní význam. To to rovnou můžeme zahodit. Pak je někdy možná lepší, když je to sice jazykové hloupé, ale všichni víme, co to znamená.
Právo o páté. Rozhovor s Martinem Škopem: O právním jazyku a právu a literatuře

2. Zásady právního psaní

O stručnosti obecně

Jaromír Jirsa

Již jsem se zmínil o významu stručnosti. Pokusme se tyto úvahy rozvinout. Nejprve heslovitě – a netřeba mnoho vymýšlet, stačí poučit se v moudrých starých textech: Stručnost především. Stručnost není neslušné slovo. Stručnost neznamená lajdáctví – naopak se stručnosti je práce. Ve stručnosti spočívá genialita. Stručnost je sestra talentu. Svět je přeplněn slovy, která překážejí – a pro soudní řízení to platí tím spíše.
Jirsa, Havlíček. Dokazování (úvahy o teorii a praxi), 2021, s. 200

Jaromír Jirsa

Žijeme v době, kdy se o všem sepisují sáhodlouhé litanie, v nichž se ovšem často ztrácí podstata věci, rádo se cituje způsobem, CTRL C, CTRL V. Přitom – umění je ve stručnosti a pokud advokát či soudce popíše o něčem desítky stran, tak to spíš svědčí o tom, že hraje divadlo pro klienta nebo si neví rady.
Rücklová. Rozhovor: Jaromír Jirsa – Ústavní soud není jednobarevný

O stručnosti podání

Jaromír Jirsa

Vše, co je v podání navíc, rozptyluje soudcovu pozornost, odvádí jej od podstaty problému a vyřešení věci. Lze také s jistotou, i když zjednodušeně a téměř pragmaticky konstatovat dvě málokdy selhávající pravidla:
1. Délka podání má přímý vliv na (ne) ochotu soudce věcí se zabývat.
2. Čím je podání delší, tím intenzivnější většinou jsou úvahy soudce o účastníkově nejistotě o jeho skutkové verzi příběhu.
Jirsa, Havlíček. Dokazování (úvahy o teorii a praxi), 2021, s. 198

Zdeněk Kühn

Některá ta podání jsou neuvěřitelně dlouhá, zbytečně dlouhá. Podání delší než deset, patnáct stránek [...] je prostě k ničemu. K čemu takové podání je? To je jenom důkaz toho, že ten člověk neví, co je vlastně jádro pudla.
Common Law Society. Podcast CLS #6 - Zdeněk Kühn (2. část), čas: 34:40-35:15

Vojtěch Šimíček

Není dána přímá úměra mezi délkou podání a jeho úspěšností. Již z klasického filmu Postřižiny víme, že je doba zkracování. V současnosti, kdy jsou dány prakticky neomezené informační možnosti a zdroje a kdy přetažení souboru trvá pár sekund, již nikdo nikoho neoslní, pokud podání soudu sepíše na desítkách či dokonce stovkách stran.
Šimíček. Ústavní stížnost, 2018, s. 277

Jaromír Jirsa

[P]ozornost upoutává nápaditost textu, oslabuje ji naopak únava čtenáře (posluchače).
Velmi zjednodušeně lze v této souvislosti konstatovat, že podání účastníka, které je delší než 6-8 stran, čtenáře (soudce a členy jeho týmu) odrazuje, odvádí jej od pozornosti, což je má vlastní empiricky získaná zkušenost a ve spojení s počtem projednávaných věcí je pravdivá a prakticky ověřená.
Soudce prostě vyřizuje zároveň 50, 100 , ale i 300 nebo 500 kauz současně, a nemá čas na dlouhé čtení, nehledě na to, že v řadě případů nemá ani asistenta, který by mu se čtením pomohl. Navíc i ve vztahu k podání platí, že příliš slov může uškodit. Podání je totiž „nosičem skutkových tvrzení“ - a ty soudce v detailech porovnává s ostatními tvrzeními a s později provedenými důkazy.
Jirsa, Havlíček. Dokazování (úvahy o teorii a praxi), 2021, s. 200

David Uhlíř

Je chyba čekat, že zpravodaj se bude s chutí prokousávat třicetistránkovou stížností a hledat, kde je v ní ukrytá ústavněprávní argumentace. Na začátek patří to nejdůležitější, stručné vylíčení věci a ústavněprávní argumentace.
Uhlíř. Jak psát ústavní stížnosti, 2015

Jaromír Jirsa

Rozhodně [...] neplatí – čím delší, „sofistikovanější“ a „prošpikovanější“ různými citacemi a odkazy, tím lepší. I zde spočívá kouzlo vedoucí k úspěchu ve stručnosti a přesvědčivosti. Stěžovatel musí vědět, jak a kde uhodit hřebík na hlavičku, aby čtenáře ústavní stížnosti zaujal.
Jirsa, Vávra, Meduna, Janek, Havlíček. Klíč k soudní síni, 2018, s. 224

Stručnost rozhodnutí

Jaromír Jirsa

Zákon v aktuálním znění klade větší nároky na odůvodnění rozsudku, na soudce a jeho schopnosti stručně a výstižně formulovat skutková zjištění a závěr. Doporučení: Přesvědčivost rozsudku spočívá v jeho stručnosti a výstižnosti.
Jirsa, Vávra, Meduna, Janek, Havlíček. Klíč k soudní síni, 2018, s. 406

Vojtěch Šimíček

Je to velké umění psát krátké věci. Dneska není frajeřina psát dvacetistránkové, třicetistránkové rozhodnutí.
Šimíček. Jak právně psát – část soudní, 2022, 28:15-28:22

Jaromír Jirsa

Také ústavní soudci jsou jen soudci a každý z nich má své zvyklosti, zlozvyky, každý je jiný a to je dobře. Někdy se mi nelíbí rozhodnutí některých kolegů, ale s tím se nedá nic dělat.
Obecně bych řekl, že mám rád stručnost. Už jenom proto, že jsem se u obyčejného soudu naučil psát stručná rozhodnutí, abych neměl průtahy, a neskončil u kárného řízení.
Připadá mi, že se u Ústavního soudu častokrát popíše příliš mnoho stran textu o kauzách, které si to vysloveně nezaslouží.
Hlaváčová. Rozhovor s Jaromírem Jirsou (Dvě ústavní soudkyně jsou málo)

O srozumitelnosti a jednoduchosti

Michaela Bejčková

Myšlenka je jen tak jasná, jak jasně ji dokážeme popsat.
Bejčková. Právnická čeština aneb Jak se vyhnout nejčastějším prohřeškům? Díl 1, 2022

Vojtěch Šimíček a Michal Bobek

Převládá názor, že vědeckost textu je v přímé úměře k jeho nesrozumitelnosti, a nikoliv, jak je to skutečně, v úměře nepřímé. I základy kvantové fyziky lze vysvětlit desetiletému dítěti; nutným předpokladem zde však je, že tématu skutečně rozumí sám přednášející.

Bobek a Šimíček. Předmluva. Jiné právo literární, 2011, s. 5

Michaela Bejčková

Šroubovaný jazyk dokáže pohřbít sebelepší právní argumentaci; přímočaré věty nám naopak pomohou zbavit se i argumentačního balastu.
Právnická čeština aneb Jak se vyhnout nejčastějším prohřeškům? Díl 1, 2022

Jana Stehlíková

Právní jazyk není občas z povahy věci jednoduchý. Obsahuje řadu neurčitých pojmů, bez nichž se zkrátka právo neobejde. Není však nutné dělat jej ještě složitější.

Proč říkat „inter alia“, když lze napsat „mimo jiné“? Proč „condicio sine qua non“, když se dá říct „nezbytná podmínka“?

Neprávník českým výrazům jistě porozumí mnohem lépe.

Stehlíková. Jaké ctnosti by měl mít dobrý soudce?

Michala Plachká

Můj hlavní cíl je psát srozumitelně. Jen srozumitelné právní vyjadřování totiž může být přesvědčivé. A protože o mnoho více, než práci se slovy a argumenty vlastně nemáme, jako právníci na tomhle prostě musíme neustále pracovat.
Drachovský. Rozhovor: Michala Plachká - O studiích a práci v zahraničí, advokacii a dalších zajímavých tématech (část II.)

Martin Kopa

Mnozí spisovatele se [...] bojí toho, že pokud budou psát jednoduše, tak že ten jejich text bude vyznívat až moc prostě.
Já si ale myslím, že není lepší cesty k tomu, jak působit chytře a jak i dát tomu textu punc chytrosti, než když bude jednoduchý.
Kopa. Kurz psaní právních textů (4-3): Shrnutí a jak se zlepšovat. 2018.

Michaela Bejčková

Snažím se ve svých přednáškách zdůrazňovat, že nejdůležitější je jednoduché, prosté vyjadřování, které jediné vede ke srozumitelnému textu. Jedna z mých manter je „nepíšete proto, abyste dali na odiv, kolik jste toho studovali: cílem je rozmotat právní problém a dát právně přesnou odpověď“.
To jde ale ruku v ruce s jazykově průzračným vyjadřováním. Nelze dost dobře dát právně přesnou odpověď, pokud ji nejsem schopna srozumitelně sdělit.
I pokud právník najde v hlavě jasné řešení problému, ale pak zašmodrchá čtenáře do paragrafů a ten na to bude hledět a nebude schopen to pochopit, pak takový právník odvedl špatnou práci.
Rosůlková. Rozhovor s Michaelou Bejčkovou (Jazyk je náš pracovní nástroj)

Michala Plachká

Cílem není psát natolik složitě, abychom svými znalostmi cizích slov a komplikovaností souvětí ohromili adresáta.
To je nám poměrně k ničemu, pokud nepochopí, co jsme vlastně chtěli říct, jaký je náš argument, že je vlastně opravdu přesvědčivý (a ideálně jediný logický) a že nám chce (nebo, zase ideálně, vlastně musí) vyhovět.
Při čtení právních textů docházím opakovaně k závěru, že ti nejchytřejší lidé se vyznačují tím, že dokáží i složitý problém vysvětlit jednoduše.
Drachovský. Rozhovor: Michala Plachká - O studiích a práci v zahraničí, advokacii a dalších zajímavých tématech (část II.)

Jana Stehlíková

Srozumitelné vyjadřování je i určitým druhem ohleduplnosti. To znamená, že člověk bere ohledy nejen na sebe, vlastní zájmy a potřeby, ale také (a někdy hlavně) na ostatní lidi, věci či zájmy.

Stehlíková. Jaké ctnosti by měl mít dobrý soudce?

Michaela Bejčková

S ojedinělým špatným skloňováním či nesprávně užitou vazbou si čtenář poradí; autorova stylistická bezradnost či přímo laxnost mu však může zásadně ztížit pochopení textu jako celku – nebo mu aspoň jeho čtení znechutit.
To je velmi nežádoucí právě u právních textů, v nichž se buď snažíme jednoznačně popsat uspořádání práv a povinností, nebo přímo přimět adresáty, aby se nějak chovali, případně je aspoň přesvědčit o určitém argumentu.
Čtenář musí ze všeho nejdříve náš text dobře a pokud možno rychle pochopit, aby se jím mohl řídit nebo aby jeho sdělení uvěřil. Je proto v našem autorském zájmu, abychom mu pochopení nekomplikovali, ale naopak mu cestičku k němu co nejlépe umetli.
Bejčková. Právnická čeština aneb Jak se vyhnout nejčastějším prohřeškům? Díl 1, 2022

Michala Plachká

Snažím se vždycky vést své kolegy i sebe k tomu, abychom psali tak, že naši pointu (s trochou nadsázky) pochopí i stará maminka nebo malé dítě.
V právních textech se často ztratíme ve složitých souvětích a argumentech natolik, že po jejich přečtení si člověk vlastně vůbec není jistý tím, co jsme tím chtěli říct. Co si vlastně má z našeho složitého odborného pojednání odnést.
Drachovský. Rozhovor: Michala Plachká - O studiích a práci v zahraničí, advokacii a dalších zajímavých tématech (část II.)

Michaela Bejčková

Právní text by určitě měl podněcovat čtenáře k přemýšlení, ne ovšem takto: zde šroubované jazykové vyjádření naopak čtenáři ztěžuje pochopení právního argumentu a nutí jej namáhavě odhazovat přebytečné slupky, aby se vůbec dostal k jádru věci.
Bejčková. O češtině nejen soudní, s. 79–80

Srozumitelnost podání

Martin Škop

Klienti anebo jejich advokáti [...] přeceňují toho, komu [...] své podání posílají. [...]
Na straně těch, kdo to podání píšou, je sice tým specialistů, ale na straně toho, komu je určeno, už žádný takový tým není.
Když v tom podání bude složitě argumentovat tým nejlepších specialistů, může se proto snadno stát, že [...] soudce tomu podání prostě neporozumí.
A co je pro soudce v takové situaci nejjednodušší? Nerozumím tomu, takže to nejspíš bude špatně. Argumenty, proč podání nevyhovět, si schopný soudce vždycky nějaké najde.
Nahodil. Nový děkan brněnských práv Martin Škop: Dobrý právník umí dát problému příběh

Martin Kopa

Stává se mi, že moc/přesně nevím, co chtěl autor říci, a třeba až po doptání se v jednačce se toho dovtípím/odhaduju, jak to přesně mysli, a může z toho být dobrý argument. Což vede k malému rozladění, proč to nenapíše rovnou jasně.
Kopa. Twitterový příspěvek z 28. prosince 2022 [upraveno]

Jaromír Jirsa

Žalobce bývá do svého příběhu často natolik ponořen, že automaticky předpokládá i znalost soudu o jeho skutkové verzi, jak tomu ovšem logicky není.
Navrhne-li tedy žalobce provést důkaz „výslechem svědka Jiřího Ducháčka“, pak by měl do žaloby vysvětlit například: neboť ten jako skladník v den dodávky zboží fakticky přebíral, a je tedy seznámen se stavem a množstvím sporné dodávky.
Jirsa, Vávra, Meduna, Janek, Havlíček. Klíč k soudní síni, 2018, s. 267

Martin Kopa

[V]y o tom vašem případu nebo o tématu, o kterém píšete, víte mnohem víc než ten čtenář. Neměli byste ho přeceňovat - naopak byste ho možná měli trošku podcenit a doufat, že o tom neví tolik jako vy. Právě proto byste se neměli bát z toho shrnování i třeba v průběhu textu.
Kopa. Kurz psaní právních textů (2-4): Střed textu a jeho závěr. 2018.

Jednoduchost a čtivost

Michaela Bejčková

Co vede autory k tomu, aby místo jednoduchých, krátkých výrazů jako ochladilo se nebo zemřel používali krkolomné opisy došlo k poklesu teploty nebo došlo k úmrtí?
Jsou zřejmě přesvědčeni, že krátké výrazy jsou příliš prosté, selsky přímočaré, a nehodí se tak pro tištěný text.
To je omyl. [Autorka nyní začne popisovat tabulku s původními a přepsanými výrazy.] To, že jsou výrazy vpravo krátké, je přednost sama o sobě; krom toho jsou spisovné, odrážejí to, jak normálně mluvíme, a čtenář jejich význam vstřebá okamžitě. Navíc jsou to plnovýznamová slovesa a těch bychom do vět měli dostat co nejvíce, aby text hladce plynul.
Bejčková. Právnická čeština aneb Jak se vyhnout nejčastějším prohřeškům? Díl 3, 2022

Martin Kopa

Fakt nejsem fanoušek toho policejního, *kdy*. Nesnáším to, nemám to rád. Proto se sám pokouším [...] vyvarovat toho, abych ho použil. Stejně tak to platí pro ten trpný rod.
Naopak miluju krátké věty. Miluju, když má věta podmět, přísudek a málo co dalšího. Je to úderné, shrnuje to myšlenku velmi rychle, je to super.
Martin Kopa. Kurz psaní právních textů (1-9): Shrnutí a jak se zlepšovat, 2018

Michaela Bejčková

Nemám nic proti trpnému rodu samotnému: nesmí se jej však nadužívat, a právě to se v právních a úředních textech děje. Trpný rod má místo především tam, kde původce děje
a) je neznámý (při nočních výtržnostech byly rozbity četné výkladní skříně),
b) je nedůležitý (pachatel byl dopaden),
c) má zůstat utajen (jako by zde hybatelem bylo nějaké tajemné „ono“, což slouží k jistému vyvinění mluvčího, je-li sdělována skutečnost pro adresáta nepotěšující: bylo rozhodnuto o odebrání osobního příplatku),
d) plyne z kontextu (ve správním řízení bylo zjištěno je totiž zřejmé, že zjišťoval a zjistil správní orgán, který řízení vedl),
tedy všude tam, kde původce děje není přímo označen.
Bejčková. O češtině nejen soudní, 2006, s. 78-79

O důležitosti sloves

Michaela Bejčková

Je-li text řekou, jsou slovesa proudem: jen s nimi se lze dostat dál. Trpí-li text nedostatkem sloves, proud slábne a čtenář buď zůstane bezradně na místě, nebo musí pádlovat o to zuřivěji, a odvádět tak práci za autora (který si přitom za pronájem loďky nechal zaplatit a ještě sliboval, že dnes to pojede samo!).
*Dojít* je samozřejmě také sloveso a může být i plnovýznamové – ale ve vazbě došlo k se zpronevěřilo svému účelu.
Místo aby bylo proudem, je balvanem ležícím v mělkém řečišti. A že je takových balvanů v našich textech požehnaně
Bejčková. Právnická čeština aneb Jak se vyhnout nejčastějším prohřeškům? Díl 3, 2022

O latině

Michaela Bejčková

Hojný výskyt slov latinského (a řeckého) původu ve vyjadřování nesvědčí sám o sobě o vědeckých kvalitách textu nebo o erudici autora; naopak, užívá-li se jich nemírně, může to zatemnit smysl textu a vyvolat ve čtenáři pochyby o tom, zda by autor měl co zajímavého sdělit, kdyby mu byla odňata možnost používat cizí slova.
Bejčková. O češtině nejen soudní, 2006, s. 78

Otakar Motejl

Jako děti jsme měli všechno jako. Kanape bylo jako letadlo, stín pod stromem byl jako moře, babička byla jako čarodějnice a násada od koštěte jako puška. Tyto přeměny měly antickém Římě. Taky měly všechno quasi. Když se z dětí stáli dospělí právníci, začalo jim být nepřijatelné mluvit o něčem jako. Takže místo něco jako smlouva, aby to nevypadalo tak dětinsky, začali říkat quasi-kontrakt. Podstata zůstala stejná. Ale v té latině to i v jednadvacátém století vypadá hrozně dospělácky.“
Motejl. LEXikon Otakara Motejla, 2006, s. 272

Michaela Bejčková

Známe z latiny převážně jen pár ustálených frází; tím spíše bychom se občas měli podívat do slovníku a ověřit si, zda při jejich používání ctíme nejen skutečný význam, ale i pravopis.
Jak byste třeba vyjádřili *nezbytná podmínka*? Conditio sine qua non, že? Jenže není tomu tak: správně se píše condicio, tedy nikoli s –t, nýbrž s –c. [...] Jen pro pobavení: conditio znamená kořenění.
[...]
Nejste-li si svou latinou jisti, neskloňujte a nemluvte latinsky.
Nevím-li, že res iudicata je v druhém pádě rei iudicatae, není to žádná ostuda: mnohem lépe působí poctivá česká věc rozsouzená než skloňování bez znalosti věci.
Nechcete-li se však skloňování a mluvení po latinsku vzdát, ověřte si napřed správnost svého vyjadřování, a to zejména ústního. V písmu se to třeba ještě snese; intelektuální libost nad jinak kultivovaným ústním projevem se však zakalí, pokud mluvčí pronese maximu dura lex, sed lex nebo formulku de lege lata tak, jak je vidí v písmu, tedy s výslovností [dura lex sed lex] a [de lege lata]. Duralex však evokuje spíše nějaký stavební materiál než právo a lata je snad druh květenství. Správně se to čte [dúra léx sed léx] a [dé lége látá].
Bejčková. O češtině nejen soudní, 2006, s. 78

Přesnost

Martin Škop

Když se budeme zabývat interpretací, tak se může stát, že to i dokážeme potom lépe napsat, protože si budeme schopni představit, co všechno ta věta může znamenat, co všechno se za ní může skrývat. A tím i její přesnou formulací potom vyloučíme ty výklady, které nechceme, ty, které pro nás jsou nežádoucí.
Když se nad tím vůbec nebudeme zamýšlet, tak se tam dostanou a samozřejmě kdo bude moci, tak to využije a řekne „*A proč bych to nemohl takhle vykládat. Ten text to umožňuje. Pokud jsem to neměl takhle vykládat, tak ten autor to měl udělat jinak.*“
Právo o páté. Rozhovor s Martinem Škopem: O právním jazyku a právu a literatuře

Jaromír Jirsa

Ne každý advokát je schopen přesvědčivě vylíčit rozhodující skutečnosti. V některých případech je to dáno tím, že žalobce „mlží“ a jím předložená tvrzení nejsou pravdivá, že jde pouze o žalobcovu smyšlenou verzi příběhu, která však neodpovídá tomu, co se ve skutečnosti stalo.
Žalobce nemusí tvrdit pravdu, pokud však pravdu tvrdí, má úlohu usnadněnou tím, že se mu bude pravdivá skutková verze lépe prokazovat.
Nelhat se vyplatí i v soudním řízení. V civilním sporném řízení už sice neplatí zásada materiální pravdy a soud nemusí vyšetřovat a zjišťovat skutečný stav věci, nýbrž jenom stav skutkový; žalobce však musí soud věrohodně přesvědčit, že jeho skutková verze je zároveň verzí skutečnou, tedy ne-li přímo pravdivou, pak alespoň věrohodnou.
Ne nadarmo se v rozsudcích uvádí, že soud „žalobci neuvěřil“. Předkládá-li žalobce nebo žalovaný soudu nepravdivou skutkovou verzi, hrozí nebezpečí, že se sám do svých tvrzení zaplete, že jednotlivá dílčí tvrzení budou rozporná nebo že budou v rozporu jednotlivé důkazy s konkrétními tvrzeními, důkazy nebudou navzájem „ladit“.
Jirsa, Vávra, Meduna, Janek, Havlíček. Klíč k soudní síni, 2018, s. 259

Jazykový styl

Martin Škop

Nejde o to, že to bude krásné, že nás to strhne, jako třeba Jules Verne někdo jiný. […] Neznamená to, že by ten text musel být prostě opravdu krásný, strhující, ale může být srozumitelný a může se najít opravdu ten vhodný poměr mezi tou sdělností, tou odborností, tou precizností […].
Nemusí to být opravdu něco top, co označíme jako knihu roku, dostane to cenu a bude to skvělé, to určitě ne. Ale přece jenom můžeme se o to alespoň pokoušet.
Právo o páté. Rozhovor s Martinem Škopem: O právním jazyku a právu a literatuře

3. Druhy právních textů

Psaní podání

Zdeněk Kühn

Jsou advokáti, kteří píšou hezky, ale je jich taky menšina. Většina advokátů píše způsobem, že si říkám, jestli chtějí vytrestat ten soud, jakože: ‘*Jak bych ho dneska zase potrestal toho soudce, tak to napíšu maximálně nesrozumitelně a současně dlouhé.*’
Common Law Society. Podcast CLS #6 - Zdeněk Kühn (2. část), čas: 34:40-35:15

Tomáš Lichovník

Tak si kolikrát říkám, je to nějaká pověra či co? Že čím je žaloba delší, tím je lepší. Že čím je advokát „ostřejší“, tím je u soudu úspěšnější. Opak bývá pravdou. Přesto oba přístupy přetrvávají, a to často v neprospěch klientů.
Lichovník. Pověry v právu, 2021

Martin Škop

**Bude upraveno:**
Představte si návrh, který dáváte soudu. A teď tam přijde někdo a má tam pár odrážek, překlepy. Sice říká totéž jako ten, kdo to napíše, výstižně, srozumitelně a jistě tak, že to toho, kdo to bude číst, zaujme, než si po dvou stránkách řekne: „Aha, aha… A co vlastně chce? Jo, no asi ne, to tam neříká, proč bych mu měl vlastně vyhovět. Dítně to čtení, obtěžuje. Dítně to vůbec nebaví číst, tak to přečtu, samozřejmě nepochybuji, že by to souci nečetli. Jasné, jak si to přečtu, ale už k tomu mohou mít takový trošičku odpor. A nikdy nevíte, co nakonec může přesvědčit, že si řekne, mám to tak zhruba vyrovnané, ale tady, tak jak to napsal, na tom asi něco je. Tak mohu, zákon mi to umožně, tak mu vyhovím. Neznamená vždycky, že když to bude čtivé, že to převáží, pak by to právo bylo úplně zbytečné, ty normy. Ale někdy to může převážit, to může přesvědčit a potom za to si já rád připlatím.

Zdeněk Kühn

Kontinentální proces včetně procesu českého je především proces psaný. Čteme, neustále píšeme, neustále produkujeme spoustu písemností.
Pokud se nebudu zabývat tím, jak píšu, tak to pak povede k tomu, že budu psát špatně. A když budu spát špatně, tak poškodím klienta, protože třeba se tam někde v hloubi toho mého nesrozumitelnost textu skrývá nějaká důležitá myšlenka.
Ale jsem-li advokát a nejsem schopen tu důležitou myšlenku ukázat navenek, tak pak prohraju spor.
Takže když se budu věnovat právnímu psaní, je to komparativní výhoda.
Common Law Society. Podcast CLS #6 - Zdeněk Kühn (2. část), čas: 27:04-28:14

Kryštof Janek

Mnozí kolegové se snaží zasloužit si své palmáre tím, že klienta uvedou v úžas množstvím slov, vět, stran, složitých konstrukcí a květnatých právních rozborů. Taková služba je však leckdy službou medvědí.
Soudce, které mu takový mnohastránkový literární počin přistane na stole, je často nejprve zděšen, později znechucen, žalobu odkládá, aniž by ji byl napoprvé schopen dočíst do konce.
Mumlaje si nelichotivá slova o grafomanech sahá po nejbližší „žiletce“ (tenkém spisu, ne sebevražedném nástroji), aby si spravil náladu.
Později, když nabere dostatek sil, se počne prokousávat složitým textem – a tu se může snadno stát, že pro samé stromy nevidí les, tedy že mu uniká podstata věci a jen složitě a s velkým vypětím se k ní dopracovává.
Jirsa, Vávra, Meduna, Janek, Havlíček. Klíč k soudní síni, 2018, s. 552-553

Jaromír Jirsa

Dobrá žaloba je základem kvalitního průběhu řízení – a částečně i úspěchu ve věci.
Jirsa, Vávra, Meduna, Janek, Havlíček. Klíč k soudní síni, 2018, s. 223

David Uhlíř

Prosím všechny advokáty, aby si před podáním ústavní stížnosti přečetli text dr. Bejčkové. Zvýší tak podstatně pravděpodobnost svého úspěchu. Paní doktorko, srdečně děkuju!
[...]
Zabývám se každou stížností, ale z některé není ani poznat, na co si kdo stěžuje. Dobrý advokát umí stížnost napsat správně, vyhmátnout ty správné argumenty a srozumitelně je vysvětlit.
[...]
Stručnost je královnou všech podání. [...] Všechny stížnosti čtu a přemýšlím o nich. Některé se čtou dobře a jsou přesvědčivé, některé ne.
Uhlíř. Twitterový příspěvek z 21. září 2022

Kryštof Janek

Opravdu dobří advokáti [...] přehledné žaloby sepisovat umějí. Soudce se pak při vedení řízení s vysokou pravděpodobností rád přidrží jednoduché a pádné argumentace, konstrukce, která ctí právo a bude mu k užitku při rozhodování, než aby lovil skutkovou podstatu ze změti slov, dlouhých latinských citátů či judikátů Nejvyššího soudu ČSR z roku 1929 [...].
Samozřejmě, pokud najdete rozhodnutí, kde Nejvyšší soud na podobné otázky, jaké se objevily ve vaší kauze, již odpověděl, do žaloby je uveďte. Pokud se soudce dozví, že jím řešený problém už dávno někdo vyřešil, rozhodně se za ušetřenou práci zlobit nebude.
Stále však platí, že hutná, soustředěná argumentace zpravidla vítězí nad rozvleklými elaboráty.

Martin Škop

**Bude upraveno:**
V rámci své práce asistenta na ústavním soudě se musel setkat s takovými podáními, tak ta přesvědčivost jazyka byla viditelná, třeba když jste pročítel podání a měla nějaké kvality, dejme tomu naplňující nějaký kompoziční plán. Je to v tom patrné, je to vidět, že někdo opravdu si dal velký prostor tomu, aby našel argument, aby to zvládl dobře popsat, aby to mohl krásně vystihnout a někdo prostě třeba jenom skopíruje nálezy ústavního soudu doplní mezi to jednu větu a hotovo. Někdo opravdu se tomu věnuje a já nevím, proč bych měl se třeba jako klient vracet k tomu člověku, který tomu nedá tu práci, za kterou já mu platím. A ještě já to pochopím jako klient a můžu očekávat, že ten, kdo to bude čístou porozumí taky, protože jsou tam vhodně umístěny tak, jak mají být právní pojmy, právní argumenty a ty prvky, které tvoří tu právní zlášnost, to právní prostředí. Já mám tu výhodu, že tam jsem opravdu noho asisten, že já nejsem ten, kdo rozhoduje. Na mě to může působit jakoli, ale nemám tu moc, o to ani nejde, ale především nemám tu odpovědnost. Takže já jsem tady ve velké výhodě, ale dovedu si představit, že na některé souce to může zapůsobit. A může to třeba jim dát návody, argumenty, když třeba v senátu se budou o tom bavit a budou to diskutovat, má to být takhle, řekne, ale podívejte se a převezme ten argument z toho návrhu, přispůsobí si o sobě, nějak to upraví tak, jak on vnímá to právo, může to nakonec ten spor ve vyrovnaných případech třeba i rozhodnout. Jak moc vám přijde naše právní komunita sevřená v tomhle ohledu, jak se dívá na právníky s jedinečným stylem? Já myslím, že svou roli to může hrát, a dokonce může, že někdo je více brán negativně, někdo pozitivně, o to člověka chodí něco kvalitního, o to chodí něco nekvalitního. Svou roli to hrát může, ale nakonec, a všimněte se i v tom rozhodování soudů, kdy se pojáte třeba na stěžovatele, nějaký, dejme tomu, hypothetický stěžovatel, který adresuje soudy pořád a má tam tisíce podání, tak i v mnoha případech soudy mu vyhoví. Něco na tom bylo, nemůže ho brát prvopláno, dokonce to ani nejde, to by bylo něco, co je nepřijatelné. Ten člověk má na něco právo, a teď třeba se mu to podařilo opravdu podat tak, jak by mělo být. Sou roli, ale nemyslím si, že by to bylo rozhodující stejně jako samotné to podáň. Třeba když to vezmu na sobě, to se asi nejlepe ukazuje, tak já třeba vůbec nevím, kdo to píše. Teď asi máš na konci, mě to v podstatě nezajímá, zajímá mě ta podstata, ale co tam jsou za méná, to nevím. Tak vlastně to přistupují k seminárkám, k písemkám, ke všemu, nevím, kdo to je, až pak na konci při zapisování zjistím to ménu, než by tam nebylo, ale to jsou věci, které přeskakují, on mě nějak netráp neby ty písemné ani nějak moc nebavili, ale je tam alespoň něco, o čem se dá bavit.
Právo o páté. Rozhovor s Martinem Škopem: O právním jazyku a právu a literatuře

Petr Mikeš

Dobře napsané podání soudu je základem dobrého odůvodnění rozsudku. Právní psaní je věc, na které musí čeští právníci ještě hodně pracovat.
Bohužel se i ve své soudní praxi často setkávám s podáními, která odpovídají následující větě článku [Michaely Bejčkové]: „Neumíme-li s jazykem pracovat, argumenty se po cestě různě pomačkají a potlučou a ke čtenáři se už dostanou v žalostném stavu.“
Určitě ale i soudci se musí v právním psaní stále zlepšovat, takže i já se těším na obohacení dalšími díly.
Mikeš. Twitterový příspěvek z 22. září 202

Jaromír Jirsa

Na začátku každého řízení zahájeného z vůle účastníka, což jsou v civilním řízení všechny sporné věci a většina nesporných, je návrh – podání.
Kvalita podání, jeho charakter, forma i obsah mají velký vliv na dokazovací proces, konečné přesvědčení soudce a výsledek řízení.
Chce-li být účastník úspěšný a naklonit si soudce pro svoji skutkovou verzi, musí mu přesvědčivě vysvětlit svůj příběh, který hodlá v řízení prokazovat.
Jirsa, Havlíček. Dokazování (úvahy o teorii a praxi), 2021, s. 197

Tomáš Lichovník

Podání k soudu má být na pár stran.
Má mít jasnou dějovou linku, má být přehledně členěno a má být hned doplněno podstatnými listinnými důkazy.
Musí být takové, aby se při jeho čtení soudce neztratil v textu či dokonce aby neusnul.
A ty listinné důkazy mají být připojeny proto, aby se do nich soudce mohl hned podívat a začerstva si udělat obrázek. No, není to samozřejmost.
Když přednáším o ústavních stížnostech, tak posluchačům říkám, ať píší tyto stížnosti (to platí i pro žaloby) jako pohádku. Co se komu stalo, jak který soud rozhodl a co proti tomu stěžovatel namítá. A ať připojí ta rozhodnutí. A ať neplýtvají slovy. Kvalita textu totiž s jeho délkou zpravidla nesouvisí.
Lichovník. Pověry v právu, 2021

O důvěryhodnosti a pověsti advokáta

Michaela Bejčková

Soudci si [...] velmi dobře pamatují, kdo z advokátů jak píše, a podle toho k jejich podáním přistupují.
Bejčková. Právnická čeština aneb Jak se vyhnout nejčastějším prohřeškům? Díl 7, 2022

Vojtěch Šimíček

Z praxe mohou potvrdit, že advokát, který má za sebou již celou řádku podání, si buduje dobré či špatné jméno.
Jsou advokáti, u nichž se dopředu ví, že jejich argumentace je pečlivá, přesvědčivá, nefabuluje se skutečnostmi a je i pro soudce radost s ní pracovat (neb platí, že „soupeř dělá výkon“).
Naopak jiní advokáti si získají pověst nepříliš intelektuálně jiskřivých právních nedouků, kde občasné vítězství jejich klientů u soudů by mělo být vykládáno tak, že klienti vyhráli navzdory svému právnímu zástupci.
Je také kategorie advokátů, o nichž se ví, že lžou, chovají se agresivně a pro svého klienta jsou schopni použít prakticky cokoliv. Možná, že v jednom případě to může vést k vítězství, dlouhodobě se však jedná o jednoznačnou prohru.
Šimíček. Ústavní stížnost, 2018, s. 279-280

O úvodní části podání

Ludvík David

Pro potřebu blýsknout se před klientem nebo jen ze špatného zvyku předchází například většině odvolání či dovolání dlouhý popis dosavadního průběhu řízení včetně podrobného vylíčení zjištěného skutkového stavu a právních názorů soudních instancí.
Pisateli takových řádků přitom musí být zřejmé, že tohle je již patrné ze soudních rozhodnutí a že tuto část textu nebude nikdo číst.
David. Na hranicích práva, 2012, s. 70

Martin Kopa

**Bude upraveno:**
Je obrovský důležité, abyste sdělili hned v úvodu, například žaloby, co v té žalobě chcete říct, o co v tom textu půjde, a to navíc slovníkem, který pochopí každý inteligentní čtenář, aniž by byl zrovna expert nebo právník. Pořádky to tam dejte na začátek, co je hlavním myšlenkou toho konkrétního právního textu. Jakmile takyž promyslíte svoji argumentaci, je dobré, abyste se zamysleli nad tím, jaký chcete, aby byl prvný dojem z toho konkrétního textu, který píšete, který bude mít čtenář, jakmile se do něj začte. Jakmile také tuhletu argumentaci promyslíte, jak už jsem minulé doporočoval, je dobré, abyste z každého vašeho argumentu udělali tvrzení. Následně v tom začátku, v tom úvodu vašeho právního textu, aký už to bude žaloba nebo stížnost, si myslím, že je dobré zhrnout ten konkrétní problém v maximálně 75 slovech. To se opět doporučuje v Učebnicích Legal Writingu, že byste měli v úvodu právě vymezit, kdo je vrah, maximálně 75 slovy, tak aby bylo čtenář jasné, o co v tom textu půjde. Věřte, že to tuhotu techniku, které se říká někdy deep issue, a na kterou se zaměříme detailněji za chvíličku, ocení zajména čtenáři na soudech, asistenky soudců, justiční čekatele anebo soudci, protože jim bude jasné, co se bude dít. Pokud jim to nebude jasné, hned ze startu budou mít často tendenci, jako mají bohužel všechny justiční orgány u nás, přemýšlet, jak vaše podání unmítnout nebo zamítnout. O to vím, dokýž bohužel jde často v prvé řadě. Jak už jsem zmíňoval, je dobré na začátku zmínit, kdo je vrah. Já jsem taky vždycky milil rád seriál Colombo, kde jsme se mohli dozvíget, kdo je vrah, a následně jsme mohli znapěkně shledovat, jak inspektor Colombo k tomu došel. R.Q.Puaro a Agata Christie byla naopak mnohovíce napínavější a člověk to nemohl vydržet, než se dozví, jak to tady bylo. Proto bych opět doporučil na začátku vážně zít si, co je tím vaším hlavním sdělením. Můžou být tři to hlavním sdělení, ale prostě to na začátku sdělete. Důležité také je, abyste byli schopní to sdělení, tu hlavní myšlenku v jinak komplikovaném případu vůbec dát dohromady. Myslím si, že to je obecná dovednost, kterou bychom se my právníci měli naučit a která se potom u těch nejlepších právníků opravdu prokazuje, jak vidět, že jsou schopní, pokud opravdu pracovali na nějakém případu velmi poctivě, ho zhrnout na jedné stránce, v jednom odstavci nebo vedvou. Sklátka jednoduše. Ono často se jí říká, že pokud je jen kdo expert ve svém uboru, tak je schopen velmi složitou myšlenku zít si v rby jednoduše. Toho byste také měli docílit a prokázat tuhoto svou dovednost v úvodu vašeho textu, aký už je to ten akademický čolánek nebo žaloba. Uvidíte, že potom také budete o tom textu, až ho budete psát, až budete psát to maso úprostřed, tak že budete přemýšlet jasněji, budete prostě na jasné dávnici směrem k cíli. Budete lépet a také testovat vaše argumenty a běhnete se tomu, co já osobně nesnáším, úplně nejvíce v právém textu a to je naprosto nic neříkající vata.
[1] *Kurz psaní právních textů (2-2): Začátek textu*. 2018. https://www.youtube.com/watch?v=K-1Tsgy2CYc

Martin Kopa

**Bude upraveno:**
„Jak jsem zmiňoval ideální metodou pro to, aby jste začali, aby jste právě svému čtenázi poskytli to hlavní tvězení váši hlavní argumentaci, tu hlavní konstruhne na začátku, je takzvaná metoda deep issue, neboli metoda hlubokého problému, což se to tak můžu přehožit. Tam má hned několik a zhruba šest takových bodů, které je dobré následovat, aby jste skutečně hned v úvodu té vaší práce, toho vašeho textu, uspěli a aby jste pořádně začali. Nejdříve podobně jako v té metodologie Šílenec, o které jsme mluvili minule, by jste si měli čistě jenom bodově sepsat relevantní problémy a otázky. Poté bych to poručoval každý problém sepsat do úplných věd. Skutečně důležité je, aby ten každý problém byl v úplné větě. Nikdy ty věty nezačínejte slovem jako jestli, zda nebo jiným takzvaně interagetivným slovem. To většinou dělá neplechu. A poté, jak jsem zmiňoval, skuste každý ten problém by stihnout jeho podstatu v 75 slovech. Bylo by také dobré, pokud do toho zrnutí v 75 slovech dostanete i nějaké skutkové okolnosky toho případu, aby bylo vidět chronologicky, jak vlastně celý ten problém vzniklo. Pokud si pohožíte otázku, na kterou poté budete chtít odpovídat ve zbylém textu, i to je možné, samozřejmě v českých žalobách nebo v stížnostech to často neuvídíte, ale pokud si pohožíte otázku, na kterou budete chtít odpovídat, nedoporučovám, abych vám, aby se na tu otázku dal odpovědit ano nebo ne. Nohem lepší je, aby to byla zečnícká otázka, která právě tak bude mít yes or no podobu, ale současně aby byla trošku suděstivní a trošku kapciozní. Toho se v právnickém textu zejména v žalobě nebo v stížnosti vůbec nebojte. Uvidíte, že to skutečně funguje a má to svou funkci. Příklad toho může vypadat třeba takto. Po té, co jsme změnili, jak by měl vypadat ideální začátek, na základě to je deep issue metody, to je možná, když si to přestavíme jako hamburger, ta prvotní, ta první bulka nahoře, tak musíme přijít na to maso a to maso by nás měl uspokoit, měl by být poctivé, dobré, měl by se tam objevit v analýz a toho konkrétního problému a takové by se měli objevit ty hlavní myšlenky, které podporují váš závěr. Ty myšlenky musíte se z jakým způsobem, který prostě demonstruje jejich přirozené vztahy mezi sebou, buď chronologicky nebo logickou vazbou, hlavně ale jednoduše. Mělo by z nich jednoznačně si logisticky vyplývat závěr, ke kterému chcete dospět. Učil bych vám doporučovalo, pokud bude mít ten text více částí a většinou tomu tak bude, abyste postupovali od té nejsilnější, od vašeho nejsilnějšího argumentu, třeba v žalobě, po nejslabší. Přičehož na ty úplně slabé argumenty zapomeníte. Ty pokud možno vynechejte, ty v žalobě nebo ve stížnosti nemají co dělat. Každá ta část vašeho textu ale by měla být sestavená tak, aby provedla celkově čtyři věci. Zaprvé by měla stanovit nějaké právní pravidlo, o kterém už jste mluvili v tom úvodu. Zaprvé by měla ukázat, jak skutkové okolnostky konkrétního případu do tohoto pravidla zapadají. Neměli byste zapomenout na proky argumenty, pak bude to vaše podání nebo ta vaše stížnost jistě přesvědčivější, když se i z proky argumenty vypořádáte a hlavně by vás každá ta část a ta hodna struktura její měla dovést k závěru na základě několikatečných důvodů, ke kterému jste celou dobu směřovali. Opět bych doporučoval co možná nejednodušší jazyk a aby se to četlo dobře, aby to mělo šťávu, aby to bylo prostě úspokojivé a poctivé, jako když si kousnete do skutečně dobrého hamburgeru.“[2]
[2] *Kurz psaní právních textů (2-3): Metoda deep issue*. 2018. https://www.youtube.com/watch?v=bLZaAhzDuyo

O popisu příběhu (skutkového stavu)

Jaromír Jirsa

Předpokladem úspěchu žalobce je popsat do žaloby přesvědčivě svůj příběh tak, aby mu soudce a jeho tým rozuměl a nenudil jej – naopak jej zaujal.
To je stejné jako s dobrým scénářem – ostatně žaloba je scénář, podle kterého se hraje celé soudní divadlo.
Jirsa, Vávra, Meduna, Janek, Havlíček. Klíč k soudní síni, 2018, s. 260

David Uhlíř

Správný novinový článek musí čtenáře chytit hned titulkem a prvním odstavcem, také by měl obsahovat háelpéčko (hluboký lidský příběh), jak se říká v cynickém slangu médií. O ústavní stížnosti lze říci něco podobného.
Uhlíř. Jak psát ústavní stížnosti, 2015

Jaromír Jirsa

Účastníkova skutková verze příběhu musí být přesvědčivá –⁠ a není přesvědčivá, je-li příliš obsáhlá.
V příliš dlouhém textu se totiž ztrácí příběh –⁠ žaloba (vyjádření k ní) je instrument procesního práva, který především musí obsahovat vylíčení skutku (příběhu).
Jirsa, Havlíček. Dokazování (úvahy o teorii a praxi), 2021, s. 201

Kryštof Janek

Stručné, přitom však přesné a logicky dobře skloubené vylíčení skutkového děje, podložené přehledně podanými důkazy (a to bez ohledu na důkazní břemeno), je zásadním krokem k úspěchu ve věci.
Jirsa, Vávra, Meduna, Janek, Havlíček. Klíč k soudní síni, 2018, s. 553

Jaromír Jirsa

Z důkazních návrhů musí být zřejmé, co jimi hodlá žalobce (nebo i žalovaný) prokazovat, což není možné v případě, uvede-li do jednoho odstavce nepřehledný souhrn skutkových tvrzení, pod který uvede stejně nepřehledný výčet důkazních návrhů.
V některých případech dokonce žalobce neoznačí důkazy, ale do žaloby napíše, že jde o „přílohy“, v závěru (úvodu) sepíše jejich dlouhý přehled a podle představ žalobce by měl zřejmě soud listovat přílohami a domýšlet, co jimi (a kterou z nich) vlastně má být prokázáno.
Takový postup by však byl v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, zásadou projednací a dokonce s ústavně zaručenou zásadou rovnosti stran.
Jirsa, Vávra, Meduna, Janek, Havlíček. Klíč k soudní síni, 2018, s. 265

Psaní soudních rozhodnutí

Jaromír Jirsa

**Bude upraveno:**
Co si pod pojmem rozsudková kázeň lze představit? Prostě a jednoduše jde o to, aby soudce psal rozsudky včas, aby měly dobrou úpravu i stylistickou hodnotu, byly bez pravopisných chyb, nejen odborně a právnicky na výši, ale i to snad ze všeho nejdůležitější – aby byly čtivé, srozumitelné a vysvětlující podstatu kauzy i právnímu laikovi.

Josef Baxa

Kolega Zdeněk Kühn říká, že rozhodnutí, u nichž na druhé stránce usnete, jsou napsána špatně. Měl byste otevřít rozsudek a po dvou odstavcích vědět, co čtete: jestli se shrnuje skutkový stav, hodnotí důkazy, nebo se vede právní úvaha. Užvaněnost a nepřehlednost je jednou z příčin nepřesvědčivosti justice.
Michal Bobek jednou připravil srovnávací analýzu soudních rozhodnutí v Německu, Francii a anglosaském světě.
Němci píší rozsudky tak, aby si v nich mohli číst univerzitní profesoři; proto jsou tak komplikované a obsáhlé.
Francouzi je píší pro odvolací instanci; proto do nich dají všechno, nač si přezkoumávající soud potrpí (k tomu mají sklon i Češi).
V anglosaském světě se nejvíc píší s ohledem na běžnou veřejnost, často i v první osobě; proto jsou tak úžasně srozumitelné. A proto se osobně snažím dívat přes oceán.
Němeček. Hledání rovnováhy aneb Život soudce, 2023, s. 144

Hana Tichá

Připadá nám zřejmě, že naše právo je v řadě ohledů nesrozumitelné. Moje praktická povaha mne vede k otázce: Tak dobře, a co s tím uděláme?
Jako soudkyně prohlašuji, že bych byla ráda, kdyby výstupy byly srozumitelnější, než je tomu dosud. Co pro to soudci mohou udělat?
Psát rozhodnutí jasně, stručně napsat příběh, tedy popsat skutek. A ten příběh vyložit z právního hlediska.
Neopisovat zákon, necitovat všelijaká okrajová ustanovení nebo judikáty, které mnohdy s předmětem našeho rozhodování ani nesouvisejí.
Vysvětlit, pokud možno stručně a jasně, proč jsme rozhodli právě takto. Nenutit soudy nižších stupňů, aby psaly dlouhá rozhodnutí, ale naopak – vést je k tomu, aby se vyjadřovaly srozumitelně.
Akademická sféra by měla studentům už na fakultě vysvětlovat, že hlavní není délka textů, nýbrž jejich výstižnost. Advokáti by měli psát úsporněji a přesněji.
Bohužel – trend poslední doby je opačný.
Právnický klub: Limity srozumitelnosti práva, 2014

Tomáš Lichovník

Myslím, že málokterá profese popíše tolik stránek autorského textu jako právě soudci.
Srovnáme-li to s jinými profesemi, myslím, že právě spisovatelé mohou jen závidět, kdyby dokázali vytvořit desítky, ba stovky stránek textů měsíčně. Ani novináři nedosáhnou na tento rozsah.
A přitom je to skutečně autorská tvorba, byť velmi různá jak kvalitou, tak žánrově. Na počátku přijde žaloba, což bývá pohádka, povídka, bajka – prostě to, co si autor vymyslí. Výsledkem soudního procesu je rozsudek, který mívá rovněž různou formu. Měl by to být román, bývá to často ovšem spíše epos, v němž mnohdy vystupují i jakési nadpřirozené vlivy, a my nejsme schopni přesně zjistit, jak se autor dobral ke svému rozhodnutí.
Máme i soudce, kteří jsou spíše kronikáři a důsledně popíší celý průběh procesu po jednotlivých částech, ale o svých myšlenkových pochodech a argumentech cudně pomlčí.
Januš, Franc, Tichá, Manhart, Vávra, Havlíček, Lichovník, Servus. Právnický salon: Právo jako literatura

Pavel Vrcha

Přesvědčivosti rozsudku se ovšem nedosáhne květnatým slohem ani pojímá ním odůvodnění jako stručnější disertační práce, nýbrž jasným, v míře nezbytné (s ohledem na skutkové a právní okolnosti rozsouzeného případu) stručným a pochopitelným výčtem těch nejzásadnějších momentů, které ve svém souhrnu vedly soud, resp. soudce k vydání takového rozsudku.

Vrcha. Odůvodnění civilního rozsudku, 2021, s. 16–17

Roman Fiala

Vždy, když jsem se bavil s novým justičním čekatelem nebo asistentem, snažil jsem se mu vysvětlit, že primárně nemá brát kauzu, kterou řeší, jako složitou kauzu právní, ale jako příběh.
Ať si spis přečte a snaží se z něj abstrahovat příběh, který bude vykládat kamarádovi. Teprve z toho příběhu může učinit nějaký právní závěr, který zpravidla bude rozumný, pokud porozumí podstatě příběhu.
Mám pocit, že při vstupu z neprávnického světa do právnického prostředí se každý z nás dlouhou dobu učil. Překonávali jsme to oslnění právnickým světem. A někoho to dlouho ne a ne pustit.
Ta etapa od složitého vnímání k jednoduchému příběhu se často prodlužuje a u někoho se nakonec promění ze správné cesty od složitého k jednoduchému v nesprávnou cestu – od jednoduchého k nesrozumitelnému.
Tedy: když už konečně sezná jednoduchý příběh, udělá rozhodnutí, které je nakonec nesrozumitelné, nepochopitelné.

Právnický klub: Limity srozumitelnosti práva, 2014

Zdeněk Novotný

Smyslem soudního rozhodování není dělat inventuru všech pochybení, ke kterým logicky musí dojít v prvostupňovém nebo v odvolacím řízení. Je třeba, aby se rozhodovalo o podstatě věci.
Nakupí-li dovolatel spoustu různých námitek, ne každou se musím zabývat, protože jsou tam mnohdy námitky irelevantní, které jsou zaměřeny na jiné věci než na věc samotnou.
Břízová. Manželé Novotní, JUDr. Danuše Novotná a JUDr. Zdeněk Novotný, soudci Nejvyššího soudu po více než 20 let, 2018

Michaela Bejčková

**Bude upraveno:**
Zdá se nám […], že naše vyjadřování by u adresátů nepožívalo náležité vážnosti, kdyby bylo formulováno běžným spisovným jazykem, a že je tedy třeba je pomocí trpného rodu jaksi jazykově vyšperkovat a povznést do formulačních výšin nedostupných smrtelníkům (rozuměj: neprávníkům), aby tak byla zajištěna jeho autoritativnost a přesvědčivost.
Nechci zlehčovat význam vnějších znaků: ty jsou obzvláště důležité zejména pro soud a soudce, a konečně i pro jiné státní orgány a úřední osoby s nimi spjaté.
Jistá úmyslná formálnost působí na adresáta při konfrontaci s úředním (soudním) textem stejně jako úřední oděv či uniforma při setkání s úřední (soudní) osobou.
Řeklo by se, že soudní jednání je přece důstojné a vážné z povahy věci a že předsedající soudce si zjednává autoritu jen svým vystupováním a projevovanou znalostí problematiky; to však není tak úplně pravda, protože ke zvýšení vážnosti a důstojnosti jednání v soudní síni přispívá i zvláštní vnější znak tam přítomných soudců – tedy talár (a leckde i paruka). Takovýto formální pláštík potřebuje i soudní rozhodnutí.
Jakkoli tedy v běžném životě obsáhnou soudci – stejně jako všichni ostatní svým vyjadřováním slova a obraty hovorové, emotivní či argotické, při psaní úředního textu tyto navyklosti odkládají a vstupují do jazykového prostoru mnohem přísněji a úžeji vymezeného.
Kdyby soudce do rozsudku napsal, že žalobce lže, jistě by to jeho argumentaci nijak neoslabilo po stránce obsahové; i přes pravdivost tohoto tvrzení by však – pro důvody toliko formální, jazykové utrpěl úřední charakter díla, protože do soudního rozhodnutí se taková přímočarost nehodí.
Proto se raději píše, že žalobcova tvrzení jsou zjevně nepravdivá/nevěrohodná/účelová, byť se osoba neúřední (obzvláště protistrana či její advokát) může při četbě rozhořčovat nad tím, jak opatrnicky chodí soud kolem horké kaše a schovává se za učesané formulace.
Jazyk soudních rozhodnutí tedy má být odlišný od běžného jazyka v míře, v níž tato odlišnost zdůrazňuje jeho autoritativnost a přísnou objektivnost. Ani právně velmi zdatný soudce by v jednací síni patrně – přes vysokou odbornou úroveň svého vystupování – nevyzařoval potřebnou důstojnost a vážnost, kdyby měl na sobě džíny.
Jistá úřední strohost a formálnost vyjadřování však nesmí vést k těžkopádnosti a ke ztrátě srozumitelnosti: snaha zvýšit přesvědčivost textu rozhodnutí a zdůraznit jeho úřední charakter pomocí komplikovaných formulací se míjí účinkem.
[…]
Předlouhé věty, mnohonásobně rozvité větné členy a šroubovaná souvětí čtenáře neoslní ani nepřesvědčí, nýbrž spíše umoří.
Pokušení působit učeně a zjednávat si autoritu komplikovaností svého vyjadřování bude možná u advokátů ještě silnější než u soudců: advokát totiž na rozdíl od soudce nemá ani ten talár a své písemnosti nemůže uvozovat státním znakem, takže co mu zbývá?
Právě advokát by ale s těmito svody měl neúnavně bojovat: neprávníci tvoří totiž zpravidla větší podíl jeho komunikačních partnerů, než je tomu u soudce – a zatímco právník si nad těžkopádným právním textem sice zakleje, ale pak jej rozluští, neprávníkovi se to nemusí podařit. Tvoříme-li tedy písemnost pro klienta, dbejme na to, abychom mu neztěžovali pochopení obsahu ještě i nevhodnými jazykovými prostředky. Jedním z takovýchto neblahých a velmi úporných plevelů jazyka je i trpný rod. Nadužívání trpného rodu znechucuje čtenáře dosti účinně, a to i když nejsou v otázkách jazykových nijak přecitlivělí: velmi to totiž komplikuje porozumění textu. Nejde tedy (pouze) o krásu, nýbrž o funkčnost. Pro srovnání dvě dvojice vět; v levém sloupci jsou autentické věty ze soudních rozhodnutí. Také se vám zdá, že věty v druhém sloupci znamenají totéž jako jejich protějšky a že jsou navíc stručnější, jasnější a srozumitelnější? Tak prosím věřte, že to není jen zdání, že formulace v prvním sloupci jsou opravdu samoúčelně složité, neříkají ani o trochu více než formulace ve sloupci druhém, a navíc trvá déle, než z nich pochopíme smysl sdělení. Natožpak než jej pochopí právní laik.“[1]
Bejčková. O češtině nejen soudní, 2006, s. 78

Pavel Vrcha

Jestliže v konkrétní věci soudem vydaný rozsudek stručně a věcně výstižně postihuje všechny právně významné momenty rozsouzeného případu jak po skutkové stránce, tak i z hlediska zaujatého právně kvalifikačního závěru, jestliže se soud v odůvodnění vypořádává (byla-li v řízení uplatněna) i s nedůvodnou obranou neúspěšného účastníka, podpůrně odkazuje i na v úvahu přicházející stávající judikaturu (cituje zásadní judikáty řešící skutkově obdobné případy), pak je třeba konstatovat, že takové rozhodnutí je důsledkem profesionálního výstupu soudce, odrazem jeho postupu a hodnoticích úvah, které zaujal při rozsouzení konkrétního případu.
Vrcha. Odůvodnění civilního rozsudku, 2021, s. 82–83

Jana Stehlíková

Soudci nemá jít jen o to, aby měl svou práci hotovou (aby ukončil jednání či dopsal rozsudek). Mělo by být jeho cílem, aby byla jeho práce přijata a pochopena těmi, kterým je určena.

I když je cílem soudců vyjadřovat se srozumitelně, aby byla justice pro veřejnost přístupná, a tedy i důvěryhodná (nikoliv nahodilá), není výjimkou, že se jim tento cíl nedaří naplnit.

[...]

Právní texty, a tedy i rozhodnutí, proto nezřídka postihuje určitý neduh. Jsou plné krkolomných souvětí, cizích výrazů, které však lze snadno sdělit i česky, mnohdy jsou delší, než je nutné, a kvůli tomu jsou i méně přehledné.

[...]

Chápeme-li výkon soudcovské funkce jako určitou službu lidem ve společnosti, pak by měl soudce dbát i na to, aby byla tato služba lidem srozumitelná. Díky tomu totiž bude justice pro veřejnost přístupnější a důvěryhodnější, a tak bude moci lépe plnit svou funkci.

Stehlíková. Jaké ctnosti by měl mít dobrý soudce?

Pavel Vrcha

Občanský soudní řád rovněž ukládá soudu, aby dbal o přesvědčivost svého rozsudku. Přesvědčivost rozsudku spoluurčuje přesvědčivost (dílčích) skutkových zjištění, zhodnocení důkazů, námitek účastníků, neprovedených důkazů, vyložení závěru o skutkovém stavu věci, jakož i přesvědčivost aplikovaného pravidla chování s případným odkazem na odbornou literaturu či na publikovanou judikaturu ve skutkově a právně obdobných věcech.
Přesvědčivost rozsudku však spoluvytváří i použitá stylizace textu, formální úprava textu i jeho bezchybovost. Nesprávný je proto rozsudek, jenž např. obsahuje dva splývající odstavce, v němž se velmi nesnadně dají rozlišit skutkové a právní závěry, v němž soud po užívá zvláštní (a místy zkomolený) styl vyjadřování, v němž soud činí vůči tomu kterému účastníkovi, znalci apod. kritiku, jež nemá žádné (právní) opodstatnění být v odůvodnění rozsudku vyložena, v němž se činí jakési ironické poznámky vůči právnímu zástupci účastníka, anebo dokonce vůči právnímu názoru soudu vyššího stupně vyloženému v jeho kasačním rozhodnutí.
Nevhodné a nedomyšlené formulace snižují účinnost soudního rozsudku, vedou často k tomu, že účastníci podávají opravný prostředek, který pak směřuje v podstatě jen proti důvodům rozhodnutí. Jelikož takové odvolání není přípustné, následuje složité vysvětlování a poučování účastníka řízení o rozdílu mezi odvoláním a návrhem na opravu rozsudku.
Uspěchanost v písemném vyhotovení rozsudku, zdůvodňovaná vždy nedostatkem času a přetížeností, pak přináší několikanásobné zatížení ne jednoho, ale podstatně více pracovníků (viz Rozbor NS z r. 1967).
Vrcha. Odůvodnění civilního rozsudku, 2021, s. 82–83

Jak přesné by rozhodnutí mělo být?

Martin Škop

Při rozhodování si soudce musí vytvořit určitý obraz skutečnosti. Je zřejmé, že tento obraz nemůže být dokonalý, pokud stejné místo v něm budou zaujímat prvky důležité i nedůležité.
Soudce si zcela jednoznačně musí umět vybrat. Jeho úkolem není poskytnout či získat absolutně přesný a věrný obraz skutečnosti. Stačí, když bude přesný proto, abychom mu porozuměli. A aby nám ukázal, jak mu porozuměl soudce sám.
Proto se soudce musí soustředit na ty podstatné náležitosti pro jeho rozhodování. Nerozlišením podstatných a nepodstatných prvků tohoto obrazu by nabídl právě onu změť přirovnávanou k teplému pudinku, úplně bez chuti.
Je to literatura, co soudci může nabídnout postupy, jak vykreslit dokonalý obraz složený z podstatných náležitostí. Obraz, který nebude dokonalou kopií reality, či který bude dokonce hyperrealistický, ale který vystihne podstatné prvky konkrétního případu.
Škop. Právo bez vlastností. Jiné právo literární. 2011, s. 118

Kdo je adresátem soudního rozhodnutí?

David Uhlíř

Pro úspěch každého umělce je nezbytné, aby znal své publikum. Jinak se píše povídka do časopisu pro chalupáře a jinak do Playboye.
Soudce nalézacího soudu nepíše odůvodnění rozsudku proto, aby přesvědčil strany o správnosti výroku. Jeho auditoriem je odvolací soud a pro něj tvoří.
Odvolací soud píše svá odůvodnění rozhodnutí pro soud dovolací.
Zatím jsem ale nezjistil, kdo má být předpokládaným publikem Nejvyššího soudu.
Soudce zpravodaj Ústavního soudu píše nález pro širokou právnickou veřejnost, se zvláštním přihlédnutím k ostatním soudcům Ústavního soudu.
Uhlíř. Jak psát ústavní stížnosti, 2015

Michal Bobek

Kdo je „notáblem“ v české právní kultuře, pro kterého soudy píší svá rozhodnutí a kterému se jimi chtějí přiblížit?
Účastník řízení to bude asi těžko; aniž bychom jakkoliv podceňovali inteligenci průměrného účastníka řízení, běžný justiční produkt je pro něj nesrozumitelný. Porozumí výsledku, tedy výroku s tím, že mu z toho plynou nějaké povinnosti, anebo že jej k něčemu opravňuje. O něco lépe na tom patrně bude jeho právní zástupce, ale pro něj rozhodnutí asi také koncipováno není.
Písemná odůvodnění českých soudů také nebudou určena pro veřejnost, a to ani odbornou, neřku-li laickou, a to již jenom z prostého důvodu, že se o nich veřejnost vlastně ani nemá příležitost dozvědět. S výjimkou vrcholných soudů totiž nejsou rozhodnutí soudů nijak systematicky uveřejňována, tudíž je nikdo nemůže studovat, komentovat, anotovat a pod.
Pokud se v české právní tradici tedy někdo nejvíce přiblíží pojetí „notábla“, pro něhož soudy píší svá rozhodnutí, pak jsou to patrně nadřízené soudy.
Rozhodnutí se strukturuje a pravidla výkladu odůvodnění jsou definována tak, aby obstála při přezkumu nadřízeným soudem.
Odvolací/nejvyšší/Ústavní soud chce poučení v tomto formátu? Odvolací/nejvyšší/Ústavní soud chce, abychom vždy uvedli, že jsme tyto nebo tamty důvody neshledali, i když to vlastně v dané věci vůbec nebylo relevantní? Odvolací/nejvyšší/Ústavní soud chce, abychom tam vždycky dávali i tohle?
Nu, nedává to sice vůbec žádný smysl, ale pokud to chtějí...
Bobek. V ráji zákonně zjevného: Úvahy o odůvodňování soudních rozhodnutí, 2010, s. 43–44

Úvodní část a shrnutí předešlého řízení

Jaromír Jirsa

**Bude upraveno:**
Je chybou odbýt úvodní část rozsudku formulacemi typu: „Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 60 000 Kč. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.“ Takováto formula přesně identifikovat podstatu sporu (předmět řízení). Z odůvodnění musí být i po ce sice stručná je, zato výstižná nikoliv, a podle takového odůvodnění rozsudku nelze letech zřejmé nejen to, že se žalobce domáhal zaplacení částky 60 000 Kč, ale i to, že šlo například o nájemné za období od 1. 1. 2018 do 1. 4. 2018 za užívání bytu číslo 6, situovaného ve druhém podlaží domu čp. 456, katastrální území Nové Město, že žalovaný navrhl zamítnutí žaloby z toho důvodu, že již nájemné zaplatil v hotovosti zaměstnanci správní firmy dne 15. 1. 2018. Na základě takového vymezení předmětu sporu již je zřejmé, o co se účastníci soudili a o co se nemohou soudit znovu. liv řízení vedlejší účastník a není-li uvedeno v odůvodnění jeho vy
Jirsa, Vávra, Meduna, Janek, Havlíček. Klíč k soudní síni, 2018, s. 405

Pavel Vrcha

Již v této části se v soudní praxi mnohdy velmi chybuje potud, že soudy prvního stupně doslovně citují žalobní tvrzení (opisují žalobu), stejně jako do slovně opisují uplatněnou procesní obranu žalovaného.
Pokud např. soud prvního stupně rozhoduje již v pořadí druhým rozsudkem, když předcházející jím vydaný rozsudek byl zrušen odvolacím soudem, je nesprávné doslova opisovat to, co bylo obsaženo v důvodech prvně vydaného rozsudku, nebo snad opisovat prakticky téměř celé zrušující rozhodnutí odvolacího soudu.
Rovněž není podstatné, aby v odůvodnění rozsudku byla podrobně popsána celá procesní historie případu (že např. nejprve byl vydán platební rozkaz, že tento rozkaz napadl včasným odporem žalovaný, že žalobci bylo posléze přiznáno osvobození od soudních poplatků, že v řízení byly provedeny ty či ony procesní úkony soudu atd.).
Všechny tyto formální nedostatky totiž ve svém souhrnu způsobují, že interpret tohoto textu se v odůvodnění rozsudku velmi těžko orientuje, rozsudek je velmi popisný, nepřehledný a tím do jisté míry také nepřesvědčivý.
Vrcha. Odůvodnění civilního rozsudku, 2021, s. 46

Odůvodnění

Jaromír Jirsa

**Bude upraveno:**
Je často zvykem opisovat v této části spis a bezmyšlenkovitě uvádět, že soud zjistil z výslechů účastníků, z té a té listiny jednotlivé skutečnosti. Uvedená (a zaži takzvaná souhrnná zjištění, což se „mechanicky“ vyvinulo ve zvyklost, že každé mu nevýznamnému důkazu věnují soudci pro jistotu jeden odstavec vo ní rozsudku, což logicky vede k automatickému opisování jednotlivých důkazů - odůvodně procesní předpis v současném znění to výslovně zakazuje! Praxe se tímto směrem vyvinula v důsledku někdy přehnaných požadavků odvolacích soudů, které však nebyly přehnané účelně – tak, aby nutily soudce nalézacích soudů více se zamýšlet nad odůvodněním rozsudků. Rozsudky některých soudců se tak staly nekonečnými citáty a opisy jednotlivých listin, přednesů, aniž by se jejich autoři namáhali vysvětlit, proč právě konkrétní důkaz provedli, jaké zjištění z něj vytěžili, a co pro konečné rozhodnutí právě toto zjištění znamená. Jak vcelku trefné říkával J. Bureš na svých přednáškách: „*Když se účastník konečně prokousal v odůvodnění rozsudku tím, co soud zjistil, zjistil a zjistil, zapomněl, o co vlastně v řízení běží.*“
Jirsa, Vávra, Meduna, Janek, Havlíček. Klíč k soudní síni, 2018, s. 406

Michal Bobek

Bylo by zajímavé někdy statisticky zachytit, jak velkou část rozhodnutí nižších soudů tvoří podobné prázdné standardizované odstavce, které budou v každém rozhodnutí stejné.
Soud přezkoumal X a neshledal X, soud přezkoumal Y a neshledal Y, soud se také zamyslel nad Z a ani Z nebylo v dané věci shledáno.
Zde se naplňuje přísloví o cestě do pekel dlážděné dobrými úmysly: vrcholné soudy a ve velké míře také Ústavní soud vyžadují, odvolávajíce se při tom na základní (procesní) práva a ochranu účastníka, aby nižší soudy zkoumaly stále více aspektů z úřední povinnosti, či spíše aby budily zdání, že tak činí tím, že to zachytí v odůvodnění rozhodnutí.
Tímto postupem nabírá odůvodnění další a další ritualizované procesní roští, které dále znepřehledňuje již tak dost obtížně srozumitelný výstup soudu. Tím se pochopitelně více a více vzdaluje nejenom účastníkům řízení a veřejnosti, ale též jiným právnickým profesím a vlastně celému okolnímu světu. Justice se tak uzavírá do vlastního vyjadřovacího světa, ve kterém jsou účastníci řízení už jenom rušivý element, který svým osobním příběhem narušuje jinak plynulý tok soudních floskulí mezi jednotlivými instancemi.
Bobek. V ráji zákonně zjevného: Úvahy o odůvodňování soudních rozhodnutí, s. 42

Psaní právních předpisů

Petr Bezouška

Právnický jazyk [...] rozhodně nemusí být tak kostrbatý a tak složitý, jak některá krizová opatření předvádějí.
Jsou určité termíny a pojmy, které jsou důležité a musí se použít v určitém významu. V tomto případě ale nejde ani tak o právnickou nesrozumitelnost, ale spíš o špatně zvolenou češtinu – dlouhá souvětí, vložené věty.
Zlatá legislativní pravidla jsou jasná: vyjadřovat se ve stručných, jednoduchých větách, minimum souvětí a podobně. To by si každý legislativec měl držet v sobě a aplikovat to.
Kubant. Nařízení jsou složitá a chybí jim odůvodnění. Chtěli jsme pomoct, nikdo se neozval, říká legislativec, 2020

Vojtěch Šimíček a Michal Bobek

Že v textu právního předpisu mnoho lidí nehledá poezii běžného dne je pochopitelné. Pomůžeme ale jeho budoucímu dodržování a čtení, pokud jej formulujeme tak, že jej vytlačíme za hranice srozumitelnosti nejenom běžného člověka, ale i většiny právníků?

Pochopitelně, časy, kdy Stendhal čítával dvě či tři stránky francouzského občanského zákoníku, aby chytil tu správnou literární slinu, jsou skutečně dávno pryč. Četbou současné Sbírky zákonů či Úředního věstníku Evropské unie chytí člověk tak maximálně (či spíše minimálně) tik v oku, těžko ale literární slinu.

Nicméně i tak lze právní předpis, pochopitelně za předpokladu, že si s ním chce také někdo dát práci, napsat lidsky.

Bobek a Šimíček. Předmluva. Jiné právo literární, 2011, s. 4-5