Rozhovor s Bryanem Garnerem: „Právní problémy nejsou natolik složité, aby je nešlo vysvětlit srozumitelně“
Máte nějaký profesní vzor? Někoho, koho byste chtěli potkat a popovídat si s ním?
Já ano. Tím člověkem je pro mě Bryan Garner.
Proč zrovna on?
Právě díky jeho článkům a knihám jsem se totiž před několika lety zamiloval do právního psaní.
Mít možnost se s tímto člověkem potkat byl pro mě proto splněný sen.
Zajímá vás, jak naše setkání probíhalo a jak Garner odpovídal na mé otázky?
Pak čtěte dál!
E-mail pro Garnera
Podzim roku 2022 jsem strávil v Chicagu. Vydal jsem se tam zjistit, jak co nejlépe vyučovat právní psaní. Potkával jsem se s učiteli právního psaní, chodil na jejich semináře a bavil se o tom, jaké techniky při výuce používají.
E-mail pro Garnera jsem měl rozepsaný už několik týdnů. Nakonec mě s ním však propojila profesorka Elizabeth Duquette z University of Chicago.
Garner na její e-mail odpověděl během pár minut. Prý se se mnou potká rád – a rovnou se ptá, zda bych za ním mohl přiletět do Dallasu.
To se ví, že jo!
Rychle jsem proto sepsal odpověď a po pár chvílích už jsem kupoval letenky.
Nemohl jsem tomu uvěřit. Za pár týdnů se uvidím s Bryanem Garnerem – tím Bryanem Garnerem!
Let a příjezd za Garnerem
Let do Dallasu trvá z Chicaga asi dvě a půl hodiny. Po příjezdu na ještě ospalé letiště jsem si koupil kávu a sedl si ke stolku s výhledem na ranvej.
Chvíli nato mi od Garnera přišla zpráva: „Dnešní setkání budeme bohužel muset zkrátit na půl hodiny. Mám podezření na covid.“
Hlavou mi proběhlo, že tohle je prvních a pravděpodobně i posledních 30 minut, které kdy budu moct s Garnerem strávit.
Napadlo mě, že bych mohl část toho času využít k tomu, abych s Garnerem nahrál krátký rozhovor. V letadle jsem proto začal narychlo sepisovat tři otázky. „Na víc otázek čas nebude,“ říkal jsem si.
Jak jen jsem se mýlil.
Setkání s Garnerem
Abych ke Garnerovi dorazil včas, vzal jsem si z letiště Uber.
Chvíli po mém příjezdu vystoupil z dveří krásné vily Bryan Garner. Měl na sobě šedé sako a tmavě modré džíny. Na tváři mu zářil široký úsměv.
Sedli jsme si k venkovnímu stolu, zapálili krb a začali si povídat.
Po chvíli nám bylo oběma jasné, že tohle setkání bude trvat déle než jen půl hodiny.
Probrali jsme, v jakém stavu se nachází nauka o právním psaní v Česku i ve Spojených státech. Bavili jsme se o knihách, které Garner napsal. Povídali jsme si o našem českém překladu jedné z jeho příruček.
Asi po hodině mi Garner ukázal jednu ze svých několika knihoven, které dohromady skrývají přes čtyřicet tisíc knih.
A abych neodešel s prázdnou, připravil pro mě Garner štos jeho knih. Každou z nich podepsal a některou doplnil i o krátké věnování.
A nakonec jsem podepisoval i já – to když si Garner přinesl svůj výtisk Právního psaní srozumitelným jazykem.
Napsal jsem mu do ní toto:
To Bryan Garner – my legal writing hero.
Štěpán
November 30, 2022, Dallas
S tím, zda bych mohl pro mé čtenáře nahrát krátký rozhovor, souhlasil Garner bez váhání. Vytáhl jsem si proto notýsek se třemi naškrábanými otázkami a zapnul záznamník.
Vždy mě zajímalo, jak by Garner odpověděl na ty nejčastější námitky, které na seminářích dostávám já. Postavil jsem se proto do role kritika srozumitelného právního psaní a čekal jsem, čím se mě pokusí přesvědčit.
* * *
Garner odpovídal rozvážným hlasem. Díval se mi do očí a před každou odpovědí se na několik vteřin zamyslel.
Byla zima. Kromě krbu a plynového hořáku mě zahřívala i deka a horká káva. Hltal jsem každé Garnerovo slovo a proteinovou tyčinku, kterou jsem od něj dostal.
Doufám, že si rozhovor užijete alespoň z poloviny tak, jak jsem si ho užil já.
Rozhovor s Bryanem Garnerem
Kdo je Bryan Garner?
Nejvyhledávanější a nejcitovanější expert v oblasti právního psaní na světě.
Jeho soukromými semináři prošlo už přes 200 000 právniček a právníků – od advokátů, přes soudce, až po firemní právníky. Působí také jako univerzitní profesor.
Jeho knihy o právním psaní patří k těm nejprodávanějším, které na toto téma kdy vyšly.
O čem jsem se s Garnerem bavil?
Není pro čtenáře srozumitelnější a přesvědčivější takový styl psaní, na který jsou čtenáři zvyklí?
Zabere stručné a srozumitelné psaní více času?
Co si Garner myslí o námitce, že je nauka právního psaní ryze americký koncept, který se dá jen stěží přenést do Evropy?
Proč se Garner zařekl, že se už nikdy nepodívá na celý fotbalový zápas?
Právníci píšou složitě a zdlouhavě už stovky let. Má tak vůbec cenu se snažit psát jinak?
Právníci by měli patřit mezi ty nejefektivnější uživatele jazyka na světě – měli by být těmi nejlepšími řečníky a nejlepšími pisateli. Jazyk je totiž náš jediný nástroj a právě za jeho používání jsme placeni.
To, jak s ním umíme pracovat, má přitom zásadní dopady na životy lidí – takové, o jakých si mohou třeba spisovatelé nechat jen zdát. Kvůli způsobu našeho vyjadřování mohou lidé skončit ve vězení, nebo neskončit ve vězení; přijít o spoustu peněz, nebo nepřijít o spoustu peněz; vyhrát spoustu peněz, nebo nevyhrát spoustu peněz.
Roli samozřejmě hraje i to, jak silné máte argumenty. Ani silné argumenty však samy o sobě nestačí. Pokud je totiž nedokážete dobře podat, nemusí se vám je podařit obhájit.
Stejně tak mohou existovat případy, které jsou tak nějak na hraně. A pokud je právník schopný – říká správné věci v ten správný čas, ví, jaké informace čtenáři nabídnout, a umí své myšlenky formulovat – dokáže si čtenáře naklonit i v takto těsných případech.
Tohle umět považuju za podstatu toho, co znamená být dobrým právníkem.
Průměrný golfista hraje golf průměrně, průměrný zpěvák zpívá průměrně, průměrný právník píše průměrně. Proč byste ale chtěl být průměrný? Proč byste se díval na golfistu, který podává podobný výkon jako běžný člověk? Proč byste poslouchal zpěváka, který zpívá tak trochu mimo rytmus?
Není ale rozdíl v tom, že zatímco na koncert nebo golfový turnaj chodit nemusíme a zároveň z něj můžeme kdykoli odejít, naši čtenáři tuto možnost často nemají a naše texty zkrátka číst musí? Například soudci jsou za to doslova placeni.
To, že jsou někteří čtenáři za čtení našich textů placeni, na věci nic nemění. Neexistuje totiž nic takového jako zaujaté publikum.
Třeba takoví soudci sedí nad dokumenty od rána do večera. Během dne tak stihnou přečíst spoustu a spoustu textu – mnohem více, než si většina právníků myslí.
Pokud jim proto předložíte další fádně napsaný dokument, budete je tím uspávat a soudci váš text nebudou číst tak pozorně.
Když se jim však do rukou dostane dobře napsaný text, ve kterém autor zručně propojuje právo s fakty, soudci rázem zpozorní a hlavou jim proběhne: „To je zajímavé, to je dobře zpracované.“ A už jen díky formě textu je začne zajímat i jeho obsah. A nejen to. Text bude působit přesvědčivěji – a to aniž by si to kdokoli z nich uvědomoval.
Někdo by však mohl namítnout, že čtenáře snáze přesvědčí spíše onen tradiční styl psaní – zkrátka styl, na který jsou čtenáři zvyklí a který od nás možná i tak trochu očekávají.
Netvrdím, že byste měli čtenáře šokovat tím, že mu dáte něco zásadně odlišného od toho, co očekává. A soudce očekává jasný, přehledný a silný argument: „Co říká zákon? A jaké jednání zakazuje?” Jinými slovy: „Nejdřív mi popište právní rámec, který se na případ použije. Pak mi vysvětlete, co dotyčná osoba udělala.“ Odtud už je to jen prostá dedukce: vina, nebo nevina.
Teď to vysvětluju na příkladu argumentace o vině či nevině v trestním právu. Platí to ale pro jakýkoli argument. Čtenář chce zkrátka vědět, co říká právo a co se skutečně stalo.
Je naivní si myslet, že je lepší tyto informace předložit čtenářům spletitějším a rozvleklejším způsobem – s odůvodněním, že „naši čtenáři mají přece spoustu času“.
Takhle totiž reálný svět nefunguje. Žádný čtenář se při čtení textu nechce namáhat víc, než se namáhal jeho autor. Čtenáři jsou ve své podstatě líní. Nechtějí tvrdě pracovat; chtějí, abyste jim vše sdělili lehce stravitelným způsobem.
Ptát se „proč psát přímočaře a srozumitelně?“ je podobně postavené na hlavu jako kdybychom se ptali, proč chirurg, který má vyoperovat žlučník na pravé straně pacientova břicha, nezahájí zákrok z jeho levého boku. Vždyť to nedává žádný smysl, je to zbytečně komplikované. Proč by to dělal? Nevím, jak moc je ta analogie dobrá, já mám ale analogie docela rád.
Zkrátka věřím v to, že nejjednodušší řešení problému je často to nejvhodnější a že není důvod dělat věci ještě složitější, než jaké skutečně jsou.
Je však třeba počítat s tím, že psát srozumitelněji zabere víc času.
Časově náročné je to hlavně ze začátku. Jakmile si ale srozumitelné psaní osvojíte, více času vám nezabere.
Mně osobně by zabralo spoustu času napsat něco složitým způsobem. A to ne proto, že bych byl kdovíjak skvělý právní pisatel, ale proto, že jsem se v jasném a srozumitelném psaní prostě vycvičil.
Není to tak otázka času, je to otázka schopností. Skvěle píšící právník dokáže napsat spoustu skvělého textu za velmi krátkou dobu. Tomu průměrnému můžete dát na sepsání skvělého textu měsíce a ani tak to nezvládne.
Umět se vyjadřovat srozumitelně je zkrátka schopnost, kterou si právník může vypěstovat.
Občas se potkávám s námitkou, že je nauka o právním psaní něco „amerického“, co nelze přenést do jiných zemí nebo právních kultur. Co si o tom jako Američan myslíte?
Je pravda, že o srozumitelném psaní dnes hovoří hlavně američtí autoři. Zdaleka ale nejde o americký koncept. Myšlenka psát srozumitelně je obrovsky stará a své kořeny má v Evropě – konkrétně ve starověkém Řecku a Římě. Vždyť o ní psal už Cicero nebo Kvintilián.
A téma srozumitelného právního psaní žije v Evropě i dodnes. Pořádají se o něm mezinárodní konference a zabývají se jím mezinárodní organizace – třeba taková Clarity.
Takže i když o tomto tématu píše hodně Američanů, stále jde o velmi mezinárodní, univerzální fenomén.
Některé věci je samozřejmě třeba adaptovat. Není to tak, že by šlo sto všechny zásad srozumitelného psaní v plném rozsahu bez dalšího použít v jakékoli právní kultuře. A ani si nemyslím, že by to někdo tvrdil.
Myšlenky srozumitelného právního psaní tak musíte vždy přizpůsobit podmínkách, v nichž pracujete – ať už jde o Japonsko, Českou republiku nebo kteroukoli jinou zemi.
Už jste se s námitkou, že je myšlenka srozumitelného právního psaní ryze americká, taky někdy setkal?
Setkal. Vzpomínám si třeba na seminář právního psaní pro OSN, kterého se zúčastnilo okolo 80 právníků z celého světa.
Většina z nich byla myšlence srozumitelného psaní nakloněna; bylo mezi nimi ale i pár těch – mohli být tak tři – kteří namítali něco ve stylu: „Tohle všechno dává smysl jen v Americe. Vy jste prostě americký profesor práva, který se nás Evropany snaží poučovat, jak bychom měli správně psát.“
Když je někdo zaujatý vůči lidem určité národnosti – třeba pokud nemá rád Američany – nemusí pak být schopen naslouchat jeho argumentům. A to je škoda. Svým způsobem jde o jistý druh předsudku či argumentu ad hominem: „Aha! Vy jste z Ameriky. Tak to vás vůbec nemusím poslouchat.“ Nebo: „Vy jste z České republiky? Já Čechy nemám rád.“ Někdo by to mohl říct, já to neříkám.
Tento způsob hodnocení argumentů je hloupý. Vždy bychom měli být schopni argumenty posuzovat na základě jejich podstaty a nezabývat se tím, kdo je předkládá.
Souhlasím. Drtivá většina doporučení k psaní účinných právních textů dokáže zlepšit přesvědčivost nebo srozumitelnost právního textu, ať už je napsán v jakémkoli jazyce, v jakékoli zemi nebo v jakémkoli právním systému. Jak jsem Vám ostatně říkal ještě před začátkem rozhovoru: když jsme překládali Vaši knížku, museli jsme z celkových padesáti tipů odstranit jen tři. Zbytek zůstal beze změny nebo jen s drobnými úpravami.
Složitě napsané právní texty jsou navíc celosvětový problém. To, že si třeba akademici často pěstují velmi obskurní styl psaní, aby působili fundovaněji, se děje ve Francii stejně jako třeba v Anglii.
Právníci však nepracují s natolik složitými problémy, že by je nešlo srozumitelně vysvětlit chytrému teenagerovi. A pokud to právník nedokáže, jde o signál, že s jeho schopnostmi není vše v pořádku. Problém není v onom teenagerovi; problém je v právníkovi.
Právníci se nezabývají problémy, které jsou tááák intelektuální a tááák složité, že by je nešlo vysvětlit běžnému vzdělanému člověku. A vůbec přitom nezáleží na tom, v jaké zemi jako právník působíte.
Někteří právníci si však myslí, že jejich klienti vlastně tak trošku chtějí, aby byly texty napsány složitě. Srozumitelné texty totiž podle nich mohou na klienty působit jaksi jednoduše – a to v nich může vyvolat pochybnosti, zda si advokát svou tučnou odměnu skutečně zasloužil. Aby tak na klienta zapůsobili, píšou složitěji, než by bylo třeba.
Jo, to občas slýchávám taky. Myslím, že jste tu myšlenku vyjádřil velmi dobře. [Několik vteřin ticha]
Když někdo v něčem vyniká, často vytváří dojem, že to, co dělá, je vlastně jednoduché – ať už jde o sportovce, hudebníka nebo kohokoli jiného. Třeba takoví akrobaté umí při skoku z jedné hrazdy na druhou provést trojité salto. A i když to navenek může působit jednoduše, každému divákovi je jasné, že by to nezvládl.
A s psaním je to stejné. Srozumitelně a přímočaře napsané texty budou také působit lehce a ladně. Pokud jsou však čtenáři přemýšliví, dojde jim, že by oni sami nic podobného napsat nedokázali.
Onen klient, který chce od právníka složitě napsané texty, podle mých zkušeností neexistuje. Jde spíš o umělý strach, který si právníci vytvořili.
Pokud pro klienta sepisujete třeba závěť a o on jí nerozumí, dopouštíte se podle mě eticky pochybného jednání. Když totiž klient nedokáže pochopit, co v závěti stojí, jak můžete vědět, že dostal to, co skutečně chtěl, a že jste odvedli dobrou práci?
Před více než patnácti lety jste dělal rozhovory se soudci amerického Nejvyššího soudu. Mezi nimi byl i předseda tohoto soudu – John Roberts. Ptal jste se ho, co by poradil začínajícímu právníkovi, který se snaží psát dobře, ale zároveň pracuje pro staršího právníka, který má rád žargon. Tehdy jste řekl, že jde asi o tu nejtěžší otázku, kterou od juniorních právníků dostáváte. Jak na tuto otázku odpovídáte dnes?
Pokud je vašemu nadřízenému bližší trochu „právničtější“ styl psaní, měli byste se tomu podle mě umět přizpůsobit. Doufám, že každý přemýšlivý právník nakonec pochopí, že se používání zbytečně složitého jazyka nevyplatí. Když však text kvůli šéfovi doplníte o pár kudrlinek a sem tam zvolíte nějaké to okázalejší slovo, nic hrozného se nestane. Přece se kvůli tomu nenecháte vyhodit. Dělejte tak prozatím to, co chce váš nadřízený.
Nikdy však nesmíte zapomenout na to, jaký styl psaní považujete za nejefektivnější vy. Neřiďte se přitom radami nějakého rádoby experta („so-called expert“). Naslouchejte vlastním zkušenostem.
Mohu vám však zaručit, že pokud má čtenář na výběr mezi textem, který je napsaný srozumitelně, a tím, který je napsaný složitě, vždy upřednostní ten první.
Vidím to podobně. Je zkrátka lepší si udržet práci než styl psaní. Z vlastní zkušenosti však můžu říct, že pokud nejsme na ostatní se svými návrhy příliš hrrr, snažíme se je zdůvodňovat a nezacházíme do osobní roviny, často dokážeme prosadit i to, co zprvu odmítali.
Ale ještě bych se vrátil k Vaší odpovědi. Řekl jste, že by právníci neměli dát na poučky „rádoby expertů“. Jak ale poznat, že za knihou nebo seminářem o právním psaní stojí někdo, kdo se skutečně vyzná a kdo není jen oním „expertem“?
Klíčové je zůstat neustále kritický. Můžete si vzít třeba deset knih, z každé si přečíst pár stran a pak si položit několik otázek: Které ke mně promlouvají? Které mi předávají něco užitečného? A které naopak působí odtažitě, pedantsky, suše, nudně a nezajímavě?
Když mluvíte o kritickém úsudku, na co posledního jste Vy sám změnil názor, pokud jde o psaní právních textů?
[Dlouhé přemýšlení]
Na žádnou klíčovou otázku jsem názor zásadně nezměnil. Pokud ale jde o nějakou drobnost, postupně začínám pochybovat třeba o tom, že je fráze „pursuant to“ tak špatná, jak jsem si myslel.
(Poznámka: Formulaci „pursuant to“ lze v závislosti na kontextu přeložit jako podle, v souladu s, na základě, ve shodě s či dokonce jako za [něco] nebo jak je vyžadováno [něčím]. Kritici jí vyčítají mnohoznačnost a odtrženost od běžného jazyka.)
Když jsem na začátku osmdesátých let začal studovat práva, používalo se toto sousloví jen zřídka.
Dnes ho však běžně slyšíte i od neprávníků – třeba od moderátorů nebo politiků. Postupně se tak z ní stává ustálené slovní spojení. A i když má stále jistý právnický odér, je podle mě méně právnické, než bývalo.
Vzpomenete si na nějakou kapitolu nebo třeba i myšlenku, kterou jste musel v některé z posledních knih změnit, smazat nebo přidat?
Ano, třeba výklad o zájmenu „they“. Během posledních let přibývají stylistické příručky, které akceptují, že se „they“ může používat ve smyslu jednotného čísla. Musel jsem o tom psát hned v několika knihách – v The Chicago Manual of Style, v Redbooku i v Garner’s Modern English Usage.
Tendence používat toto zájmeno v jednotném čísle existovaly už dřív. Příklady můžete vysledovat i mnoho, mnoho století zpět. Nikdy to ale nebylo oficiálně schváleno nebo uznáno. Nyní už je.
Tato změna je daná především tím, že nebinární lidé sami sebe nevnímají jako „on“, nebo „ona“. A tak namísto toho, aby říkali „manžel a manželka“ nebo třeba „dámy a pánové“, stále častěji používají nebinární zájmena.
Možná, že to Evropanům může připadat jako nějaký americký nesmysl. Ale víte, občas se stává, že se věci, které mají původ v Americe, rozšíří rychleji, než by se dalo očekávat.
Před 20 lety by bylo považováno za absurdní mít něco jako oficiální stylistické manuály.
(Poznámka: Garner zde nemluví o běžných příručkách o psaní, ale o manuálech, které vydávají nakladatelství, univerzity nebo třeba profesní skupiny a které obsahují zásady pro psaní konkrétních druhů textů – třeba novinových nebo akademických článků.)
Lidé by si mysleli, že nic podobného nikdy nevznikne. Ale dnes tomu tak není. Není to absurdní, děje se to.
Další příklad: v devadesátých letech za mnou přijeli mí přátelé z Rakouska. Bylo to zrovna v době, kdy se v Americe v restauracích nesmělo kouřit. A když jsem s nimi do jedné takové restaurace zašel, byl jeden z mých přátel ohromně naštvaný: „To je tak absurdní, v evropských restauracích se kouří úplně běžně.“
A teď? Teď je většina evropských restaurací nekuřácká.
Neříkám, že trendy vždycky určuje Amerika, protože tomu tak není. Občas se ale stává, že trend, který vidíte v Americe, se začne o 20 let později ujímat i někde jinde.
Co se naopak zatím neujalo ani mezi americkými právníky, je používání zkrácených tvarů (např. „We’re“) a umisťování citací do poznámek pod čarou – něco, co prosazujete už řadu let.
A v obou otázkách mám samozřejmě pravdu. [úsměv]
Je pravda, že stále mnoho lidí zastává názor, že je lepší spisové značky a další bibliografické informace uvádět uprostřed samotného textu.
A někteří se mnou nesouhlasí i ohledně zkrácených tvarů. Je to podle mě dáno tím, že mají právníci sklon psát hyperformálním stylem.
Na obou stranách těchto otázek však stojí chytří lidé. Můj již zesnulý spoluautor – soudce Scalia – se mnou ani v jedné z nich nesouhlasil. Přesto v posledním roce své funkce vydal vůbec první rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž byly všechny citace umístěny v poznámkách pod čarou. A udělal to proto, aby se to rozhodnutí běžným lidem snadno četlo.
A je ještě něco, o čem s vámi ostatní rádi polemizují?
Nic jiného mě popravdě nenapadá.
Co třeba takový trpný rod?
Existuje pár autorů, kteří ho obhajují a říkají, že všechny útoky na trpný rod jsou přehnané. Já neříkám, že by se trpný rod nikdy neměl používat. Vím, že trpný rod může být užitečný. Abychom ale věděli, kdy ho použít a kdy ne, musíme se dobře zamyslet.
Neuvážené používání trpného rodu je v právních textech stále velkým problémem. Je tomu tak i v České republice?
Řekl bych, že ano. Trpný rod se objevuje často i v českých právních textech. A na mých seminářích budí otázka činného a trpného rodu vcelku vášnivé diskuze – a to i když ho tam řešíme jen okrajově.
Jaký je váš pohled na uvádění bibliografických údajů v poznámkách pod čarou? (Role zpovídajícího a zpovídaného se na chvíli otáčí.)
Záleží na tom, o jaký druh textu by šlo. Třeba v takovém právním stanovisku mi to smysl dává, protože se tím dokument pro klienta odlehčí. A u odborných článků to vnímám podobně.
Při psaní podání bych byl naopak s umisťováním citací do poznámek pod čarou opatrnější. Očekávám totiž, že soudce bude mít na rozdíl od klienta nutkání do poznámek pod čarou nahlížet. A neustálé přeskakování nahoru a dolů ho může spíš rušit – na rozdíl od citací uprostřed samotného textu, na které je zvyklý.
Nehledě na to, že většina českých soudců podle mě poznámky pod čarou v podáních moc nemusí – jednak proto, že „podání není akademický článek“, a jednak proto, že často působí jako odkladiště všeho, co autorovi bylo líto smazat.
Je velmi zajímavé sledovat, jak různě na tyto otázky právníci napříč světem nahlížejí. V Austrálii téměř všichni soudci umisťují bibliografické údaje do poznámek pod čarou a překvapuje je, že to američtí právníci považují za něco kontroverzního.
Odpor k poznámkám pod čarou je podle mě ukázkou extrémního konzervatismu právnické profese, její nechuti vůči změnám a strachu dělat věci jinak, než se dělaly dřív. Právníci mají tento instinkt velmi silný.
Napsal jste přes pětadvacet knih. Každý rok stihnete vydat jednu novou knihu nebo alespoň aktualizovat nějakou z těch předchozích. Jak vypadá vaše pisatelská rutina?
Mám ve zvyku vstávat brzy. Pokud pracuju na nějakém důležitém projektu, vstávám o půl páté. Poté asi tak tři a půl hodiny píšu.
Jakmile se vzbudí manželka, jdu nám připravit kávu. Pro mě půjde už o třetí šálek.
Během toho, co se manželka připravuje, jí nahlas čtu noviny – skoro jako kdybych byl nějaký televizní hlasatel. Obvykle takto přečtu všechny titulky The New York Times a The Wall Street Journal a pak dva nebo tři vybrané články.
A potom – to už je okolo devíti – pokračuju další dvě a půl hodiny v psaní. Obvykle přitom pracuju na něčem jiném než brzy ráno.
Když mi bylo asi dvacet, rozhodl jsem se, že se chci stát spisovatelem. V té době jsem byl nadšeným fanouškem amerického fotbalu: každý víkend jsem sledoval Dallas Cowboys, v sobotu univerzitní zápasy, v neděli profesionální zápasy a v pondělí večer taky.
Pak mi ale došlo, že pokud se chci stát spisovatelem, marním sledováním fotbalu spoustu času. A tak jsem se asi ve dvaceti rozhodl, že se až do konce života nikdy nepodívám na celý fotbalový zápas. A skutečně jsem od té doby žádný zápas od začátku do konce neviděl.
Každý rok se dívám na druhý poločas Super Bowlu (každoroční finálový zápas ligy amerického fotbalu NFL) a na druhý poločas finále univerzitního šampionátu. Až do dne konání zápasu ale často ani nevím, které týmy proti sobě nastoupí. Sportovní rubriku totiž z novin vyhazuju.
Namísto sledování fotbalu jsem si řekl, že pokaždé, když se bude vysílat nějaký zápas, napíšu čtrnáct odstavců textu. Proč čtrnáct? Nevím, ale prostě se snažím napsat alespoň čtrnáct odstavců.
A tak jsem si ve dvaceti vytvořil tenhle mýtus, že se mí konkurenti dívají na fotbal, a pokud nad nimi chci získat výhodu, napíšu každou sobotu, neděli a pondělí – a nově i ve čtvrtek a v pátek – 14 odstavců.
A musím říct, že se mi to osvědčilo. Každou volnou chvíli se snažím využít nějakým užitečným způsobem a ono se to postupně nasčítá.
Nejde ale jen o psaní. Musíte i číst. Musíte číst mnohem víc než psát. Takže to není tak, že bych si sednul a prostě začal psát. Mé texty vyžadují spoustu rešerší.
A stává se Vám občas, že i když v televizi běží fotbalový zápas, Vy zkrátka dostanete spisovatelský blok a psaní Vám nejde?
Určitě jsem to zažil. Mám ale to štěstí, že se mi nějaký vážný spisovatelský blok zatím vyhýbá.
Když si z psaní vybudujete každodenní návyk a vytvoříte si určitou rutinu, pravděpodobně vás spisovatelský blok tolik trápit nebude. Pokud naopak budete psát jen občas, narazíte na něj častěji.
Až se rozloučíme, pravděpodobně se do 20 minut zase pustím do psaní. Čeká na mě pár odstavců, které musím napsat; vím, co v nich chci říct, ale ještě je musím dát na papír.
A o čem budete psát?
Zrovna teď píšu krátký životopisný popis J. R. R. Tolkiena – konkrétně o období, kdy pracoval jako editor The Oxford English Dictionary. Dnes ráno jsem pracoval na rešerši, teď už mi to zbývá jen sepsat. Znáte Pána prstenů, že jo?
Znám, znám. Tak ať Vám jde to psaní od ruky.
Děkuju. Děkuju, že jste přijel.
